Totalitní režim v Severní Koreji patří k nejméně probádaným na celém světě. Mohou za to především vztahy státu s okolním světem, který je považován za kapitalistický, nakažlivý a veskrze špatný. Díky tomuto pak může být každá kniha, která se o severokorejskou problematiku pouze otře mylně posuzována za klenot, objektivní nahlédnutí a přínos jak literatuře, tak žurnalistice. Jenže to není žádné tajemství, ale pravda, kterou lze aplikovat i na obecnější témata.
Obyčejné životy v Severní Koreji jsou jiné. Již v při počátku čtení vám dojde, že autorka se zde zbytečně neohání objektivitou, jak je tomu vidno v jiných podobně stylizovaných dílech. Toto je reportáž, na kterou běžný čtenář není zvyklý a útlocitnější povahy si na ni zvykat chtít nebudou.
Pomocí výpovědí občanů, kteří dostali příležitost se z bídy Severně Koreje dostat ven, nejčastěji do Číny a z ní dále do jiných států, se dozvídáme syrová fakta o životě lidí v menších městech, které nespadají do severokorejského vládního systému, který z hlavního města Pchjongjang udělal reprezentační sál á la Potěmkinova vesnice.
V rozhovorech s těmito uprchlíky autorka na jejich vlastních osudech poodhaluje jednotlivé vrstvy severokorejské společnosti. Dozvíme se tak, jak vypadá korejský edukační systém, potravinářský průmysl a že ideál kapitalistického soukromého vlastnictví vytvořený svépomocí na severokorejské ulici je účinnější, než se na první pohled může zdát.
Až s příznaky naturalismu zde autorka popisuje, jak probíhal v zemi hladomor, při němž zemřelo bezmála 10 % populace, ale při němž nebyl ani jednou uskutečněn pokus o převrat či jiné formy veřejného násilí. V zemi, kde jsou veřejné popravy na denním pořádku a chodí se na ně dívat malé děti, které nemají zrovna co na práci, není pro tento druh revolty místo.
Situace v zemi, v níž hraje prim propaganda, přijde jejím obyvatelům skandální až po kontaktu s vnějším světem, tedy s Čínou. Až tehdy si všichni protagonisté knihy uvědomí, jak moc v prdeli Korea je. Poslední řeřavé uhlíky lásky k vlasti však nejsou však uhašeny ani tímto poznáním. Ba naopak, jak se všichni shodli, pakliže by se měl režim v Severní Koreji rozpadnout, emigranti budou první z těch, kteří se budou zplundrovanou zemi snažit znovu postavit na nohy.
Není co závidět není kniha, která by vás zahltila čísly, fakty a geografickými údaji, byť i ty si zde můžete z výpovědí bývalých obyvatel vyzobat. Je to sonda do psychologie lidí žijících v Severní Koreji, jistým způsobem tedy i sonda do samotného fungování lidové republiky, jejíž politika se v poslední době hrubě vymkla z otěží a mladý Kim Čong-un zjišťuje, že si dost možná vzal příliš velké sousto. Jenže měl na výběr?
Velmi otevřeně je zde i zobrazen vztah sousedních zemí k uprchlým Korejcům. Zatímco Číňané je nekompromisně postihují a vrací zpátky do rodné země, kde se následně dostanou do pracovních táborů, z nichž již nemusí nikdy vylézt, u Jihokorejců je přivítají s náručí otevřenější. Alespoň co se politické stránky týče. Naivita Severokorejců, kteří i když patří do stejné vývojové linie a s nimiž po několik tisíciletí sdíleli stejnou zem, nepatří do jedné z nejvyspělejších světových ekonomik, a tudíž jsou Jihokorejcům pro smích.
Tato sociologická sonda otázky spíše klade, než zodpovídá. Po dočtení všech epilogů (ty se přidávaly v průběhu let od prvního vydání knihy [2009] podle toho, jak se situace v Severní Koreji měnila a jak zasáhla filozofii a životní kréda protagonistů) se budete cítit smutní, neboť si uvědomíte, že i kdyby se k dnešnímu dni Severní Korea rozpadla, stigmatem tohoto naivního totalitního režimu bude trpět ještě několik generací.
