Dneska to bude jen krátký, slibuju.
Studuju k maturitě, momentálně zpracovávám filozofii. Projíždím to dost intenzivně a troufám si říci, že i se stroprocentním nasazením, snažím se tomu věnovat celou svoji mysl, abych pochopil. Koupil jsem si k tomu i barevný fixky, abych si dokázal, že to beru vážně.
Zaráží mě ale jedna věc. Filozofie tu byla od nepaměti, o bytí, existenci, poznání, společnosti a dalších aspektech života lidi přemýšleli od antiky. Svoje myšlenkové proudy rozvíjeli, přejímali, modifikovali, zavrhovali a mnohy se kvůli nim i zabíjeli. Přes dva tisíce let nám předkládají, jak dosáhnout poznání, správného života a vyrovnanosti (štěstí) v duši. Stejně tak předložili několik modelů více či méně utopické společnosti.
Tak proč, řekněte mi někdo proč, kolem sebe vidím tolik lidských trosek bez cíle? Proč je společnost v takovém stupni rozkladu, že mívám pocit, že funguje už jen samospádem, vlastní setrvačností? Udělali chybu nedůslední myslitelé nebo společnost hluchá k jejich myšlenkám? Objevuje se sice rozpor mezi mocí a rozumem, kdy jedno často popírá druhé. Společnosti vládne, ať si to chceme nebo nechceme, několik oligarchů skrývajících se za maskami jiných zřízení. Ale pořád je tu masa.
Proč je i masa hluchá? Podle Orwella (román 1984) by právě nejnižší třída (proléti) měly být východiskem z totalitní rozpadlé společnosti. Běžný občan musí poznat nesprávnost jednání vyšších elementů společnosti. Tak proč je hluchý?
středa 16. května 2012
středa 9. května 2012
Jde to ven...
zbytky cizích mozků
vytvořily mapy,
po dlažebních kostkách
je roznesly mé tlapy.
jsou to mozky cizí,
nicotné a prázdné,
jejich myšlenka cizí,
než rozkvete, dřív zvadne.
snad není tam taky
moje šedá kůra,
mozkomíšní lalok,
co nedal bys zaň bůra.
Mám nutnost vám říct o tom, co v poslední době dělám a jak se cítím. Takže pokud vás to nezajímá, překoktali jste úvodní zlo-verše, tak ctrl+w. Jestli mě máte trochu rádi, alespoň se pozdržte a můžete mi nahonit čas, který tráví lidi na blogísku. Sleduju totiž statistiky, víme?
Slavím úspěchy, zapíjím krachy. Možná by bylo vhodnější říci slavím úspěchy, ignoruju krachy. Má mysl je tak trochu bohémská. Za 14 dní maturuju a nedá se říci, že bych byl připraven. Neřeším to. Spoléhám na svoji přirozenou výmluvnost a prořízlou držku. Vysekala mě z kde čeho, tak proč by nemohla vyřešit i tohle?
Na druhou stranu. Státní část maturitní zkoušky mám za sebou. Na výsledky si počkám, nechci dělat předčasné závěry. Mám ze sebe ale dobrý pocit. Didaktický test z češtiny se povedl, sloh snad taky (až na drobné odchylky od tématu, psal jsem úvahu - téma č. 8). Matematika byla piece of cake, ale ze zkušenosti vím, že jsem strašný hovado a zmatkář, takže často píšu, že 2 +2 = 5. Snad tentokrát stálo štěstí při mě. Zásadně píšu na první dobrou a nekontroluju.
Dost teď přemýšlím, když předstírám učení. Říkám si, co bude za padesát let, sto let, deset let, za měsíc, zítra. Vymýšlím si katastrofické scénáře zombie apokalyps, soukromého bankrotu nebo mojí kariéry v parlamentu.
Zítra dělám přijímačky na vysokou. Vysoká škola báňská v Ostravě, Ekonomická fakulta, obor Ekonomická žurnalistika. Něco, co jsem chtěl v poslední době dost dělat. Psát. Touha psát se mě drží asi nejdéle z mých vášní. Chtěl jsem být grafikem, programátorem, designérem, webovým návrhářem, bohémem (to mě ještě moc nepustilo). To všechno v posledních 5 letech a v dost intenzivní míře. Všichni mě zrazují od Ostravy. Nevím. Tápu. Sám přemýšlím, jestli tam ve finále chci. Uvidíme, jak to všechno zítra dopadne. Napsal jsem dobře NSZ (Scio), asi tak o 100% lépe než ostatní uchazeči. Jinak příprava neproběhla žádná. Trochu punk, trochu lempl.
A taky jsem dostal dvojku z chování. Zrovna dneska mi to bylo sděleno oficiálně. Tak mám radost. Z toho, že náš gympl a jeho vedení nezklamalo a ještě mi něco připravilo. Abyste věděli, já nikdy nebyl vzorný student. Spíš vždycky ten, co vyčnívá z davu, neschopný sehnout hlavu před jakoukoliv autoritou. Tak se mi to vrací jako bumerang. Nicméně proč škola kontroluje to, co dělám ve svém volném čase, sic v místě, kde probíhá výuka (tělocvik) a promítá to do výsledné kázně, nechápu. A proč se o tom, že na mě byla podána stížnost, dozvídám jako poslední, chápu ještě méně.
Abych to uvedl na pravou míru a jen tu tak planě nekecal. Párkrát jsem vyzvedával přítelkyni z tělocviku. Vlezu do tělocvičny, nikdy nic nenamítá, sednu na lavičku, čumim, co cvičí, když skončí, zvednu se, dám si v automatu kafe a vypadneme spolu pryč. Lidská drzost je nebetyčná, takže si pár krav vzpomnělo, že mě nemají rády a nechtějí mě tam. Tak to upalovaly říct rovnou třídní, ta to upalovala říct ředitelce školy. Výsledek = snížená známka z chování, znechucený já, naštavaná přítelkyně, zklamaná třídní. Klasický gympl ve Skutči. O něm se taky rozepíšu, ale to až tam nebudu oficiálně veden jako student (ze zřejmých důvodů).
Hodně teď taky čtu. Hrozně mě baví 1984 od Orwella. Po dlouhé době, kdy jsem četl Nesba, Browna a další braky literatura, která má co říct. Nevím, proč už se v současnosti tak nepíše. Nebo o tom přinejmenším nemluví, tudíž se to nedostane k širší veřejnosti. Bestsellery jsou děsný sračky, na klasiku se pomalu zapomíná a současná literatura, která má myšlenku, není marketingově výhodná. Napadla mě paralela s tehdejším samizdatem. Teď sice chytrá literatura není zakázaná, ale forma nákladu je v lecčem podobná. Velká nakladatelství vám spíše ukážou prostředník, než aby si přečetla váš rukopis. A vůbec to spisovatelé mají v současnosti strašně složitý.
Mám kapelu. Virvál, pyčo. Máme bandzone, fejsbůček a dokonce jsem sesmolil nějaký ten anglický text na last.fm. Najdi si nás, jestli chceš. Hrajeme rockový vlastní věci. Jsem s náma spokojenej. Za pět měsíců jsme udělali neuvěřitelnej kus práce. Z bigbítovek jsme začali dělat hudbu, která (alespoň nám) dává trochu smysl. Měli jsme už první koncert. Na vidle párty v Zaječicích o páleční čarodějnic. Ostudu jsme neudělali. Jsou náhravky, jsou fotky. Mám nás rád.
Tak zase příště, snad už trochu víc smysluplně (ne, že bych si dělal naděje). Čtěte mě!
vytvořily mapy,
po dlažebních kostkách
je roznesly mé tlapy.
jsou to mozky cizí,
nicotné a prázdné,
jejich myšlenka cizí,
než rozkvete, dřív zvadne.
snad není tam taky
moje šedá kůra,
mozkomíšní lalok,
co nedal bys zaň bůra.
Mám nutnost vám říct o tom, co v poslední době dělám a jak se cítím. Takže pokud vás to nezajímá, překoktali jste úvodní zlo-verše, tak ctrl+w. Jestli mě máte trochu rádi, alespoň se pozdržte a můžete mi nahonit čas, který tráví lidi na blogísku. Sleduju totiž statistiky, víme?
Slavím úspěchy, zapíjím krachy. Možná by bylo vhodnější říci slavím úspěchy, ignoruju krachy. Má mysl je tak trochu bohémská. Za 14 dní maturuju a nedá se říci, že bych byl připraven. Neřeším to. Spoléhám na svoji přirozenou výmluvnost a prořízlou držku. Vysekala mě z kde čeho, tak proč by nemohla vyřešit i tohle?
Na druhou stranu. Státní část maturitní zkoušky mám za sebou. Na výsledky si počkám, nechci dělat předčasné závěry. Mám ze sebe ale dobrý pocit. Didaktický test z češtiny se povedl, sloh snad taky (až na drobné odchylky od tématu, psal jsem úvahu - téma č. 8). Matematika byla piece of cake, ale ze zkušenosti vím, že jsem strašný hovado a zmatkář, takže často píšu, že 2 +2 = 5. Snad tentokrát stálo štěstí při mě. Zásadně píšu na první dobrou a nekontroluju.
Dost teď přemýšlím, když předstírám učení. Říkám si, co bude za padesát let, sto let, deset let, za měsíc, zítra. Vymýšlím si katastrofické scénáře zombie apokalyps, soukromého bankrotu nebo mojí kariéry v parlamentu.
Zítra dělám přijímačky na vysokou. Vysoká škola báňská v Ostravě, Ekonomická fakulta, obor Ekonomická žurnalistika. Něco, co jsem chtěl v poslední době dost dělat. Psát. Touha psát se mě drží asi nejdéle z mých vášní. Chtěl jsem být grafikem, programátorem, designérem, webovým návrhářem, bohémem (to mě ještě moc nepustilo). To všechno v posledních 5 letech a v dost intenzivní míře. Všichni mě zrazují od Ostravy. Nevím. Tápu. Sám přemýšlím, jestli tam ve finále chci. Uvidíme, jak to všechno zítra dopadne. Napsal jsem dobře NSZ (Scio), asi tak o 100% lépe než ostatní uchazeči. Jinak příprava neproběhla žádná. Trochu punk, trochu lempl.
A taky jsem dostal dvojku z chování. Zrovna dneska mi to bylo sděleno oficiálně. Tak mám radost. Z toho, že náš gympl a jeho vedení nezklamalo a ještě mi něco připravilo. Abyste věděli, já nikdy nebyl vzorný student. Spíš vždycky ten, co vyčnívá z davu, neschopný sehnout hlavu před jakoukoliv autoritou. Tak se mi to vrací jako bumerang. Nicméně proč škola kontroluje to, co dělám ve svém volném čase, sic v místě, kde probíhá výuka (tělocvik) a promítá to do výsledné kázně, nechápu. A proč se o tom, že na mě byla podána stížnost, dozvídám jako poslední, chápu ještě méně.
Abych to uvedl na pravou míru a jen tu tak planě nekecal. Párkrát jsem vyzvedával přítelkyni z tělocviku. Vlezu do tělocvičny, nikdy nic nenamítá, sednu na lavičku, čumim, co cvičí, když skončí, zvednu se, dám si v automatu kafe a vypadneme spolu pryč. Lidská drzost je nebetyčná, takže si pár krav vzpomnělo, že mě nemají rády a nechtějí mě tam. Tak to upalovaly říct rovnou třídní, ta to upalovala říct ředitelce školy. Výsledek = snížená známka z chování, znechucený já, naštavaná přítelkyně, zklamaná třídní. Klasický gympl ve Skutči. O něm se taky rozepíšu, ale to až tam nebudu oficiálně veden jako student (ze zřejmých důvodů).
Hodně teď taky čtu. Hrozně mě baví 1984 od Orwella. Po dlouhé době, kdy jsem četl Nesba, Browna a další braky literatura, která má co říct. Nevím, proč už se v současnosti tak nepíše. Nebo o tom přinejmenším nemluví, tudíž se to nedostane k širší veřejnosti. Bestsellery jsou děsný sračky, na klasiku se pomalu zapomíná a současná literatura, která má myšlenku, není marketingově výhodná. Napadla mě paralela s tehdejším samizdatem. Teď sice chytrá literatura není zakázaná, ale forma nákladu je v lecčem podobná. Velká nakladatelství vám spíše ukážou prostředník, než aby si přečetla váš rukopis. A vůbec to spisovatelé mají v současnosti strašně složitý.
Mám kapelu. Virvál, pyčo. Máme bandzone, fejsbůček a dokonce jsem sesmolil nějaký ten anglický text na last.fm. Najdi si nás, jestli chceš. Hrajeme rockový vlastní věci. Jsem s náma spokojenej. Za pět měsíců jsme udělali neuvěřitelnej kus práce. Z bigbítovek jsme začali dělat hudbu, která (alespoň nám) dává trochu smysl. Měli jsme už první koncert. Na vidle párty v Zaječicích o páleční čarodějnic. Ostudu jsme neudělali. Jsou náhravky, jsou fotky. Mám nás rád.
Tak zase příště, snad už trochu víc smysluplně (ne, že bych si dělal naděje). Čtěte mě!
sobota 5. května 2012
Až tam na sever...
Po sérii detektivek z Norska do Čech přišla i detektivka švédská. Jak uspěje švédská spisovatelka v porovnání s Jo Nesboem, králem současných žebříčků v prodejích knih s podobným tématem? Mari Jungstedt rozjíždí detektivku, které uvěříte. Bude to jejím hlavním pilířem anebo tomu něco chybí?
Neviditelný je prvotina od švédské spisovatelky Mari Jungstedtové. Celý román zasadila na švédský ostrov Gotland, kde přes léto žije s jejím manželem. Po velkém úspěchu jejího debutu přišla další vlna detektivek psaných jejím nezaměnitelným stylem. Podívejme se ke kořenům, právě na detektivku Neviditelný, kterou vydala Kniha ZLIN v dubnu letošního roku.
Hlavním pilířem románu Jugstedtové je uvěřitelnost, něco u Nesboa vidíme zřídka. V příběhu se neobjevuje žádné deus ex machina, machistické typy policistů, detektivní klišé a další Nesbovy neduhy. Popis práce je realistický, uvěřitelný a nutno dodat, že fakticky i správný. Jugstedtová dává důraz na práci celého týmu, nikoliv jednotlivce a jeho mnohdy nekonformních metod.
Příjemně se zde rozvíjí i charaktery postav. Žádná nevyčnívá. Všichni spolupracují i přes to, že se nemají v lásce. Komisař Anders Knutas je typ poldy, kterého potkáte na ulici. Sběhlý životem. Nedělá, co nemusí. Své vlastní problémy staví nad problémy vlastní, alespoň povětšinu času, je zároveň ochotný se do případu obout a snažit se ho konstruktivně řešit. Jugstedtová ukazuje, že sympatická postava se dá vytvořit i z někoho, kdo nemá své vlastní démony a závislosti. Média, která zde hrají jednu z hlavních postav, vystupují jako správné mediální mrdky ženoucí se za senzací a schopni kvůli ní udělat cokoliv. Vrtají se v policejní práci, rýpají, hledají senzace.
Celý koncept detektivky spíš než syrový naturalistický román připomíná detektivku takovou, jakou ji známe od Agathy Christe. Minimum akce, logika až na kost. Žádné zbytečné odbíhá. I přesto, že chápame, proč pachatel zabíjel, nemáme ho rádi. Vidíme ho jako grázla. Definice dobra a zla je oddělena velkou černou tlustou čarou.
A právě proto by měla Jugstedtová uspět v České republice více než Nesbo. Možná se v jejich detektivkách nestřílí.
Dalším výborným faktorem je prostředí. Zamiloval jsem si Gotland, který vypadá jako jedna velká vesnice s okázale pohádkovou přírodou. Pokud si budu někdy vybírat chatu v zahraničí, tak to bude právě tam. A doufám, že třeba někde na ulici potkám Mari. Mojí novou nejoblíbenější spisovatelku detektivek.
text sepsán pro čtenářský portál Lidé, čtěte!
Neviditelný je prvotina od švédské spisovatelky Mari Jungstedtové. Celý román zasadila na švédský ostrov Gotland, kde přes léto žije s jejím manželem. Po velkém úspěchu jejího debutu přišla další vlna detektivek psaných jejím nezaměnitelným stylem. Podívejme se ke kořenům, právě na detektivku Neviditelný, kterou vydala Kniha ZLIN v dubnu letošního roku.
Hlavním pilířem románu Jugstedtové je uvěřitelnost, něco u Nesboa vidíme zřídka. V příběhu se neobjevuje žádné deus ex machina, machistické typy policistů, detektivní klišé a další Nesbovy neduhy. Popis práce je realistický, uvěřitelný a nutno dodat, že fakticky i správný. Jugstedtová dává důraz na práci celého týmu, nikoliv jednotlivce a jeho mnohdy nekonformních metod.
Příjemně se zde rozvíjí i charaktery postav. Žádná nevyčnívá. Všichni spolupracují i přes to, že se nemají v lásce. Komisař Anders Knutas je typ poldy, kterého potkáte na ulici. Sběhlý životem. Nedělá, co nemusí. Své vlastní problémy staví nad problémy vlastní, alespoň povětšinu času, je zároveň ochotný se do případu obout a snažit se ho konstruktivně řešit. Jugstedtová ukazuje, že sympatická postava se dá vytvořit i z někoho, kdo nemá své vlastní démony a závislosti. Média, která zde hrají jednu z hlavních postav, vystupují jako správné mediální mrdky ženoucí se za senzací a schopni kvůli ní udělat cokoliv. Vrtají se v policejní práci, rýpají, hledají senzace.
Celý koncept detektivky spíš než syrový naturalistický román připomíná detektivku takovou, jakou ji známe od Agathy Christe. Minimum akce, logika až na kost. Žádné zbytečné odbíhá. I přesto, že chápame, proč pachatel zabíjel, nemáme ho rádi. Vidíme ho jako grázla. Definice dobra a zla je oddělena velkou černou tlustou čarou.
A právě proto by měla Jugstedtová uspět v České republice více než Nesbo. Možná se v jejich detektivkách nestřílí.
Dalším výborným faktorem je prostředí. Zamiloval jsem si Gotland, který vypadá jako jedna velká vesnice s okázale pohádkovou přírodou. Pokud si budu někdy vybírat chatu v zahraničí, tak to bude právě tam. A doufám, že třeba někde na ulici potkám Mari. Mojí novou nejoblíbenější spisovatelku detektivek.
text sepsán pro čtenářský portál Lidé, čtěte!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)