Pieta jako způsob reklamy?

Původně jsem se chtěl jakýmkoli svým veřejným názorům na Havla a především na jeho nedávný skon vyhnout, nicméně nedá mi to a já si tak musím veřejně uplivnout nad smutným trendem posledních dní.

Obchody, restaurace a další veřejné instituce se předvádí v tom, kdo uctí památku zemřelého ex-prezidente lépe a co především, absurdněji a trapněji. Vánoční ozdoby tedy vystřídaly temné stuhy (za povšimnutí mimo jiné stojí, že ta stuha je v 90% stejný stock obrázek, jenom v černé barvě = žádná kreativní invence) a místo padajícího sněhu a světýlek tak sledujeme vesměs černobílé stránky.

Sám sebe se ptám proč tomu tak je a proč weby, které s osobou Havla prakticky nemají co do činění se křečovitě drží nepovinného státního smutku. Odpověď? Reklama. Nevím, čí perverzní nápad bylo to, že čím černější a smutečněji naladěný web je, tím větší potenciální zákaznická úspěšnost, ale z piety se tím rozhodnutím rázem stala masová reklamní akce. 

A já říkám, že je mi z toho nablití. Respektuji pietu, soucítím s rodinou Havla a cením si přínosu jeho osoby v rámci demokracie v České republice a v celém východním bloku vůbec. Hluboce se klaním před touto personou a panem prezidentem. Ale doteď jsem to dělal tiše, v soukromí. Decentně a pietně, protože pieta znamená především respekt a pokoru a ta se černobílými weby koupit nedá a dosáhnout jí jimi nelze. 

Líbí se mi a jsem vděčný za decentní vyjádření smutku ze strany České spořitelny, má tím u mě malé plus a v tuto chvíli jsem rád, že jejím klientem. Líbila se mi spontánní celosvětová reakce na smrt Václava Havla na Twitteru (hashtag #vaclavhavel se na pár hodin dostal i do Trending Topics). A navzdory všemu co jsem zatím řekl se mi líbí i reakce HBO Comedy, která v době státního smutku definitivně zastavila svoje vysílání. 

Nelíbí se mi otřesné webové paskvily křečovitě se držící současného smutného trendu, nelíbí se mi nařízení některých škol v rámci rušení školních besídek (proč prostě jen nezačít besídku minutou ticha?), nelíbí se mi umělá prohlášení a nesmyslná vyjádření veřejných podniků, viz výše, ze kterých doslova řve: "Tady držíme státní smutek, sem se pojďte přežrat, dejte si u toho pět dvanáctek, ale hlavně decentně, prosím, hlavně decentně!". 

                      

Kdy to skončí? Osobně doufám, že brzy, rozum mi  však říká, že ještě minimálně týden budeme v televizi místo vánoční atmosféry nasávat atmosféru smuteční. Do trafik a obchodů se počínaje dneškem začnou dostávat narychlo sepsané speciální vydání časopisů věnované Havlovi, které na jeho osobu nahlížejí každý  jinak, ale zároveň nepřichází s ničím novým. A v lednu se, prosím, připravme na vlnu bulváru, cupující na kousky Dagmar a její rodinu, která se bude hádat a soudit o dědictví a pohybovat se na okraji osobní psychické krize. 

To by bylo asi vše. A příští rok snad už zase se sněhovými vločkami a weby hrajícími vánoční koledy. ;-) 

#stokliku

Hromadné hurá akce na Twitteru mě většinou nechávají chladným (krom #tittytuesday). Je tomu však týden, co se objevila výzva #stokliku. O co jde, k čemu je to dobré a k čemu by to mohlo být dobré?

Tato typicky negeekovská a přitom tak geekovská událost spočívá na tom udělat sto kliků za 6 týdnů. Prvotním impulzem byl tweet od @Hosiplan, který byl vyhecován k sázce, že neudělá za 6 týdnů sto kliků. Zde se opět ukázala síla Twitteru a spousta lidí včetně mě se toho chytla. Nakonec byla vytvořena webová aplikace #StoKliku, kde si formou jednoduchého deníku zapisuji, jak na tom jsem, a porovnávám svoje výkony vůči ostatním, a dnes byl vytvořen i twitter účet @StoKliku.

K čemu je podobná síť dobrá? I gave that bitch muscle, bitches love muscles! Asi tak, udělat sto kliků na jeden zátah je fajn věc a někde se to na vás projevit musí. Nejčastěji v partiích, které jsou jaksi sympatičtější v dívčích očích (případně v mužských, pokud jsi dívka či žena:). A samozřejmě i při dalších neméně praktických věcech. V čem ale tkví hlavní výhoda této akce?

Uděláte si návyk! Pokud tu někdo z vás, čtenářů, kouřil, či se jinak angažoval ve věcech, které vyžadují jistou míru závislosti, jistě ví, že k vytvoření návyku stačí strašně málo. A šest týdnů rozhodně málo není. Pokud si pravidelně dáte denně pár kliků, a nejde zde tak ani o to, zda vytyčené mety dosáhnete nebo ne, tak již po pár dnech se vám bude připadat, že k naplno a příjemně strávenému večeru potřebujete lehnout na zem a chvíli si zafunět.

Nakonec začnete zjišťovat, že stanovený cíl není nereálný a začnete se pídit po workoutech a cvičebních plánech. I v tom vám pomůže webovka www.stokliku.k74.cz, která vás odkáže na poměrně chytře sepsaný a efektivně vytvořený cvičební plán, díky kterému, pokud jej pevně dodržujete, jste schopni za šest týdnů naklikovat stovku!

Sto kliků je tedy chytrá akce, které fandím. A fandím všem, kdo do toho jdou s minimálně stejným odhodláním jako já, že vydrží šest týdnů každý večer funět čelem k zemi!


Na začátku článku jsem se o akci zmínil jako o typicky geekovské a přitom tak negeekovské akci. Vysvětlím. Není nic neobvyklého, že lidi neposilují, ale jen geeci se dokáží ve své vlastní motivaci vzchopit natolik, že si vytvoří vlastní mini-sociální síť, Twitter účet a poměrně živý #hashtag s nejnovějšími postřehy, radami a úspěchy.

Mimochodem, pokud pravidelně cvičíte, máte svoji motivační hudbu? Jakou? Pochlubte se v komentářích. ;)

Vy ignoranti...!

Když jsem tu posledně psal o tom, že @white_kate rozpoutala bouři, rozhodně jsem to nemyslel tak, že @white_kate je v tom příběhu ta špatná. Špatní byli ti, co z toho naopak udělali nafouklou bublinu a slepě se toho chytali jen proto, že šlo o @white_kate, protože má více než 500 followerů a tak musí mít vždycky pravdu.

A trochu si za to můžu i sám, protože jsem to sem očividně nenapsal dost jasně a tak se na chudáka Kate spustila snůška nadávek, přesahující kauzu o které jsem psal minule. Ale o tom tu psát nechci. Nebo vlastně tak trochu chci, ten nápad mi vnukl právě tento příklad.

Oba jsme se tu s Kate dostali do pozice pomyslných vůdců. Ona vedla hatery, já jsem vedl hatery. Všichni se pak začali nesnášet navzájem. Celé to pramenilo z absence mozků přívrženců jedné či druhé strany. A abych si nasypal trochu popela na hlavu, tak i z mého špatného vyjádření. A abyste si nasypali trochu popela na hlavu i vy, tak z vaší loajálnosti v přejímání názorů cizích a ochotou nechat sebou manipulovat.

Zkuste se teď vžít do situace, že nejde o malý bezvýznamný spor na Twitteru, ale například o stanovy politiky nebo zahraniční diplomacie státu, nejlépe totalitního, na jejichž vyhrocení k extrémům se to dá objasnit nejlépe. Vůdce, který ve skutečnosti ani nemusí být vůdce, ale pouhý teoretik myšlenky - Marx u komunistů, Nietzche v případě nacismu apod. Chtějí jen rozšířit svoji myšlenku, která ve své ryzí podstatě nemusí být vůbec špatná, jenže...

Každý plán má své trhliny a člověk má vrozenou schopnost tyto trhliny samovolně hledat a potom v závislosti na hladině morálky je více či méně využít pro svůj prospěch. Může jít o jednotlivce, kteří si pak pomocí těchto trhlin samotný plán upraví pro svoji vlastní potřebu a využívají ho k další manipulaci, může jít o celou skupinu, která si to vyloží tak jak je doslova řečeno, nečtou mezi řádky, případně si z toho vyberou věc, která se jim v globálním měřítku nejvíce hodí případně převyšuje negativa - všichni budou mít práci, peníze a dostatek jídla, nicméně se v rámci těchto opatření musí postřílet židé, odpůrci naší myšlenky, homosexuálové, ale koho to zajímá, když budeme mít co jíst... Chápete, kam se vás tím snažím nasměrovat?

Vůdci (ve smyslu tvůrci myšlenky) by se měli lépe vyjadřovat, za předpokladu, že se jejich posluchači (společnost) nenaučí přemýšlet.

A v příštím článku se už o Kate ani nezmíním, přísahám!

Pokud jde o Stalinovo zavírání kostelů i o to v dnešní Číně: takové potlačování náboženství mělo být ospravedlněno Marxovým výrokem, že „náboženství je opium lidstva“. Marx to řekl v roce 1844, kdy bylo opium a opiové deriváty jediným účinným lékem proti bolesti, který si člověk mohl vzít. Marx je sám bral. Byl vděčný za dočasnou úlevu, kterou mu poskytovaly. Prostě jen zaznamenal, nepochybně bez odsudku, že náboženství může přinést podobnou úlevu lidem v ekonomické nebo sociální tísni. Bylo to věcné konstatování faktu, ne heslo. - Vonnegut, Kurt: Muž bez vlasti 

Kauza @BelieberKrisTee

Uživatelé na Twitteru jsou xenofobní, sobečtí a v mnoha ohledech paranoidní. Tvrdí, že tomu tak není, sami hlásají demokracii a svobodu ve svých alternativních téměř dada tweetech, ale pokud si někdo jede ve své brázdě stejně jako oni, kopou, plivou a z poměrně sympatických lidí, které chci poznat, se stávají mrchožrouti, o jejichž poznání nestojím ani za mák.

To bylo k úvodu, a více se k tomu vracet nebudu. Jen si říkám, že je dobré, aby bylo zřejmé moje stanovisko hned v úvodu a bez žádných okolků. Na Twitteru včera odstartovala kauza @BeliebersKrisTee, 14letou slečnou, která disponuje poměrně štiplavým jazykem a údernými protiargumenty, a poslouchá Justina Biebera. A je docela pěkná, ehm. :)

Justin se očividně stal její obsesí, píše mu zamilované tweety, zve ho do České republiky a aktivně se angažuje ve spolku zvaném Beliebers, který, jak jsem pochopil, spojuje fandy Justina z celého světa za účelem spamování jeho emailu a prokazování mu své bezmezné oddanosti. Nemám nic proti, na světě jsou horší věci, než fandění svému oblíbenému zpěvákovi.

Teď budu zase trochu obecnější. Každý má právo poslouchat, co se mu líbí, nehledě na kvalitu interpreta, jeho image a většinový názor. Každý má právo zveřejňovat cokoliv v rámci právních norem na sociální sítě, které jsou k tomu určeny. Zase jen názor, který zastupuji, aby bylo jasno, čím se budu ohánět dál.

Co se tedy vlastně stalo? @white_kate, jindy vcelku milá slečna, kterou je radost sledovat, někde našla profil @BelieberKrisTee, kde, to nevím, rozhodně si troufám tvrdit, že Justina neposlouchá a podle událostí posledních dnů rozhodně ani nemá snahu nějak jeho fandy kontaktovat a konvertovat na jejich přesvědčení.

Nicméně stalo se a její tweet spustil celou vlnu emocí a dalších tweetů, z nichž pramenily další tweety, až to přestalo být vtipné, posléze i sarkastické a nakonec je to trapné a ubohé (současný stav). Jak je známo, Twitter je výjimečný v konektivitě a interakci uživatelů, kteří se dokáží spojit proti jednomu společnému cíli, nepříteli, a prakticky ho zničit.

Nicméně @BeliberKrissTee očividně není žádná ubrečená nanynka a za svým názorem a přesvědčením si tvrdě stojí a většinu lidí, včetně @white_kate, vcelku vkusně a trefně odpálkovala a stále tak činí, pokud se objeví nějaký opozdilec a rýpe.

Abych to nějak ukončil. Milí uživatelé, jste trapní, a potvrzujete moje přesvědčení z prvního odstavce na výbornou. Jen proto, že se vám nikdo nezavděčí svým vkusem, tak jste schopní ho ukamenovat a vaši hysterii jen podněcuje očividný flegmatismus ze strany oponenta, kterému vestoje tleskám. To, jak celou aféru ustála @BelieberKrisTee, je vskutku úctyhodné.

Fandím @BelieberKrisTee! A až přestane psát pouze tweety Justinovi a o Justinovi, které mě nezajímají, tak jí i s radostí začnu sledovat.

Pro ty, co o aféře nevědí a rádi by si přečetli emoční výlevy některých uživatelů, s jinak poměrně dobrou pověstí, tak je asi nejlepší volba přímo vyhledání si nicku @BelieberKrisTee standardním hledáním.

Pár slov k SuperVáclavovi

Nikdy jsem do reklamy moc nefušoval ani jí moc nerozumím. Vlastně ještě pořád neznám přesnou definici virálního videa a nedokážu virál rozpoznat od klasického vtipného videa. Přesto bych rád napsal pár řádků k SuperVáclavovi.

SuperVáclav je bezpochyby vydařený produkt, což sice vzhledem k postavě, která měla reprezentovat boj běžného čecha proti typicky českým nešvarům, zní divně, leč pravda je taková, jaká je. I virální kampaň od Loosers byla poměrně vydařená, jenže ve finálne marketingového tahu pánové trochu přestřelili. A tak se z miláčka stává obětní beránek.

Nikdo totiž nečekal, že SuperVáclav bude natolik uvěřitelný, že si ho český občan přivlastní jako vlastního hrdinu. Jako obhájce jeho práv, i když svérázným způsobem. Objevil se zde fantom, kterého si mnozí přáli a který byl v mnoha ohledech potřeba. A když se z fantoma stala pouhopouhá reklama, český občan je zničený, cítí se podvedený. A i kdyby měl stokrát příležitost, služeb Active24, obzvláště pokud se na jejich stránkách bude pyšnit pivní bachor SuperVáclava, rozhodně nevyužije.

Marketéři a reklamní poradci přestřelili a to se jim draze vyplatí. Dali lidem falešné naděje, falešnou iluzi o tom, že někdo - jedinec - chce lepší svět a něco pro to dělá. Dali lidem falešnou naději, že v každém z nás se může skrývat superhrdina, který bojuje proti příkoří. A následně jim ji během několika sekund sebrali.

Snad jen jednu pozitivní věc vyústění této kampaně má. Ukazuje to pravdivý obrázek české společnosti, která je v takovém stavu rozkladu, že je ochotna uvěřit něčemu na první pohled tak neuvěřitelnému, jako je maskovaný fantom v ulicích. Smutné.

Novinář to (ne)má na háku

Tímto ublognutím fakticky reaguji na kritický článek Petra Vojtěcha. S dovolením zrekapituluji nejdůležitější body jeho článku. Bedikkovi (autorův nick) vadí slabá kvalita článků na webových plátcích a to především po stránce faktické. Dále se zabývá anonymitou článků, kdy se redaktor schovává za redakci. Nakonec vlastně shrnuje tím, že je jedno, zda je článek kvalitní nebo nekvalitní, důležité je, že čtenář přijde na web a klikne na reklamu.

Nevím, která webová média se autorovi při psaní článku vybavovala, nicméně já se pokusím trochu generalizovat, i když to moc dobře nejde. Na jednu stranu budu webové portály ospravedlňovat, na druhou stranu budu trochu plivat na neotevřenost klasických médií.

Je nutno si přiznat, že většina webových plátků je tvořena mladými lidmi, nejčastěji do nich přispívají studenti vysokých a středních škol a fungují na dobrovolné práci všech zúčastněných, které to baví a možná chtějí nasbírat zkušenosti s prací v redakci, dotahovaním deadlinů, prací na čas a na zadané téma, pro svůj budoucí redaktorský život (což mě přivádí na myšlenku, že za deset let bude trh práce pisálky přesycen, o tom ale jindy, možná...). Práci dělají zadarmo a z vlastní iniciativy. Psaní je neživí, alespoň prozatím, a tak k tomu všemu musí zvládat školu nebo práci. Je tedy pochopitelné, že sem tam něco uteče. Je to špatně, je to chyba, ale těmi se člověk učí a napsat komentář s upozorněním nikoho nic nestojí. (Rozdíl je však, pokud je autor článku úplný debil, viz připojovaný článek o launch party Zaklínače 2 z TopZinu, to pak nemá autor v žurnalistice co dělat.)

Studenti, nebo jak Petr Vojtěch psal, děti, by rádi psali do velkých médií a plátků, ať třeba krátké sloupky. Někteří dokonce došli tak daleko, že psali s žádostí o spolupráci, třeba i zadarmo, někteří dokonce přidali i stručný životopis. Jaké pak bylo zklamání, když se jim od médií dostalo zamítnutí a to v lepším případě. Mně osobně ve většině případů nepřišla ani odpověď - psal jsem do několika novin a časopisů v intervalu asi posledních pěti let, můj asi největší úspěch bylo otištění mého dopisu v jednom dnes již nevycházejícím hudebním časopise. U velkých médií nám to tedy nevyšlo, vracíme se zpět ke kořenům, do našeho rodného webového magazínu.

Anonymita jednotlivých článků je smutná, mně samotnému dost vadí a omezuje mě ve vyhledávání dalších článků od autora. To je ovšem ale problém celé redakce, jejíž vedení by si mělo uvědomit, že jsou to právě autoři článků, kteří jejich nápad drží nad vodou. Měli by jim tak zprostředkovat trochu vlastní propagace a vytvoření profilu v redakčním systému je to nejmenší. Mojí vlastní preferencí jsou vizitky a krátké popisky u článků. Kde jinde by se měli redaktoři zviditelnit, když ne u svých článků?

Nakonec je tu ona reklama, která bedikkovi vadí stejně tak jako mě, ale kde dnes reklama není? Nakonec, pro magazíny je to jediný způsob výdělku pro zaplacení domény, hostingu a dalších výloh (propagace, vlastní reklama, …). Pokud někomu hodně vadí, může použít AdBlock, většina lidí si ale dnes už stejně vypěstovala jakousi reklamní slepotu, takže reklamy stejně přehlíží (pokud ovšem nejde o zrůdnosti, které na vás vyskočí po najetí myši, to je fuj!).

Dejme tedy mladým redaktorům prostor, vložme do nich svoje naděje a buďme shovívaví. Nakonec i my kritici nejsme o moc starší než oni.

Bylo pět ráno

                Přišel domů a uvařil si kávu. Posadil se ke stolu a začal čistit svoji bezchybnou pistoli ráže devět milimetrů. Přesně si vzpomínal, kde ji sehnal. Bylo to před sedmi lety a on se prostě cítil paranoidní. Ne, že by ty stavy přešly. Spíše si na ně zvykl a nevěnoval jim pozornost. Každého někdo sleduje. Po každém někdo jde. Je zbytečné se kvůli tomu nějak vzrušovat. Věděl, že i on má svého ducha a už ho nezajímalo, jestli jsou to marťani, vláda Spojených států nebo jeho domovník. Vždyť i tihle všichni mají svého ducha.

           

     Pistoli čistil poctivě několik minut. Poté si začal prohlížet šest vedle sebe vyskládaných nábojů. Vlastně to byli jediné náboje, které kdy měl. Nikdy z pistole nevystřelil a dnes večer mělo tak být jeho poprvé. Nechtěl zklamat. Chtěl být přesný. Měl trochu strach z toho, že selže a zklame tak sám sebe. Byly to nablýskané náboje měděné barvy. Klasické náboje. Žádná upilovaná špička či křížek na hrotu, aby po projetí kulky tkání na zádech byla díra jako vrata. Klasické náboje, které se dají sehnat v běžném obchodě s loveckými potřebami.

                Pomyslil si, že tyto náboje jsou vlastně obrazem jeho života. On sám byl běžný tuctový člověk se svými paranoidními problémy. Měl svého terapeuta, svůj oblek a svoji práci. Stejně tak měl svoji lednici, svůj počítač a svoji e-mailovou schránku. Před svým bytem měl svoje auto. V něm měl svoje cigarety a svoji GPS navigaci, pro případ, že by jel někam jinam, než za město. Vlastně ji nikdy nevyužil, nikdy nevytáhl zadek z tohohle města. Nikdy nestiskl tlačítko Zapnout na spodní straně černé krabičky. Jeho život byla cesta z bytu do práce, z práce do obchodu a z obchodu domů. Na to nepotřeboval navigaci, malé dítě zvládne složitější trasu.

                V naleštěných nábojích viděl svůj rozmazaný obraz. Jeden vzal do ruky a vidina jeho obličeje se rozplizla do tmavé skvrny. Měl černé kudrnaté vlasy, tmavé obočí a pronikavý pohled. Na obličeji se snažil poměrně úspěšně udržovat dvou až třídenní strniště. V jeho nose se vyjímal jeden miniaturní důlek menší než piha. Připomínal mu jeho střední školu, kdy si nechal propíchnout nos. Nebyl to zrovna příjemný zážitek, ale on se díky němu držel nohama na zemi. Už nikdy od té doby nechtěl jít proti davu. Deset dní se zimnicí a v horečkách mu bylo dostatečným ponaučením. Od té doby radši sklonil hlavu a šel si svou cestou. Už se ani nesnažil myslet si své. Byl jedním z mnoha.

                Snad právě proto, že byl jedním z mnoha, tu teď seděl u stolu nad kávou, na níž se mezitím začala tvořit hnědočerná pěna. Pil turka. Nesnášel jiné druhy káv a miloval, když si mohl sednout a udělat si dvojitého turka. Právě teď si uvědomil, že to byla pravděpodobně jediná věc, která ho dělala jiným. Neznal nikoho ve svém okolí, kdo by pil podobný druh kávy. A tak tu teď seděl s jediným punkovým motivem jeho života. Turek ho dělal jiným a v tom tak osamělým.

                Byl jedním z mnoha a i přes svoji kávovou zvláštnost nijak zvláštně nevystrkoval hlavu. A firma, která ho zaměstnávala, krachovala. Nebyla to žádná novina. Ve zpravodajských žurnálech firmy se informace o úpadku firmy provalila hned po přechodu firmy do červených čísel. Všichni věděli, že přijde chvíle, kdy to budou možná právě oni, kdo půjdou z kola ven. A stejně si té chvíle děsili, jako ničeho jiného. Přebyla i jejich paranoidní stavy o satelitech ve vesmíru. Dokonce zapomněli i na domnělé čipy v jejich zápěstích. Když půjdou oni z kola ven, z jejich skládačky jim vezmou jeden dílek. Už nebudou moci jezdit z bytu do práce, z práce do obchodu a z obchodu domů. Už si nebudou moci udělat turka po práci. Jejich život tak okamžitě ztratí svůj koloběh a zastaví se na mrtvém bodě.

                Seděl nad turkem, šesti náboji a pistolí ráže devět milimetrů. Seděl tak už skoro celou noc. Kafe bylo vystydlé a jeho začínal tlačit zadek a bolet záda. On však věděl, že musí ještě jednou zdvihnout hlavu a jít proti davu. Bylo pět hodin ráno, slunce nad městem začínalo vycházet a ulice se začaly probouzet. Ranní mlhy začaly zaplavovat město, aby za pár hodin ustoupily ostrému slunečnímu svitu. Dealeři drog začínali balit svoje nádobíčko a pakovali se domů. On si po dlouhém namáhavém sezení stoupl, vložil jeden náboj do zásobníku, zdvihl pistoli a prostřelil si hlavu.  

Je vlastní blog zbytečnost?

Nikoliv blogování obecně. Blogovat mě baví a i když jsem se v posledních pár měsících přesunul na Lidé, čtěte!, tak mám v hlavě pár myšlenek, které časem zveřejním. Jen na to zatím není čas.

Problém je právě v tom přesunu. Když chci napsat něco na téma hudby, napíšu journal na last.fm. Pokud chci napsat něco o knihách a čtenářství, stejně dobře mi poslouží GoodReads a BookFan. Něco osobního? Využiji poznámky na Facebooku, kde si můžu nastavit i možnosti sdílení. Na kratší myšlenky tu mám pak Twitter, v jádru mající právě sloužit k mikroblogování.

Ostatně, čtenářům svých článků se v případě klasického blogu nezavděčíte nikdo stoprocentně. Ten má rád to, a ten zase ono. A přiznejme si to, jeden špatně pochopený článek - a to nejen v té úvahové formě, ale především ve formě špatné cílové skupiny - vám může čtenáře nenávratně odehnat.

Proč bych měl tedy živit vlastní blog, u kterého musím nahánět návštěvnost, aby moje plody vůbec někdo četl, případně i platit doménu? Sám si nedokážu odpovědět. Snad nějaká nevysvětlitelná grafomanská anomálie, či nahánění ega, kdy má blog sloužit jako vlastní vizitka a propagace. (Jako webová vizitka se však může úspěšně použít flavors.me nebo about.me. Obě dvě služby podporují vlastní domény.)

Jsem líný myslet, nebudu tu tedy hledat řešení a domněnky, proč tomu tak je. Snad lidi o “blogovacích” službách sociálních sítí nevědí a proto blogují na svých vlastních bložíncích. Možná, a to je pravděpodobnější, neví o samotných sociálních sítích. A jak je to s vámi? Blogujete klasicky nebo své výplody sdělujete přímo cílové skupině?