Pieta jako způsob reklamy?

Původně jsem se chtěl jakýmkoli svým veřejným názorům na Havla a především na jeho nedávný skon vyhnout, nicméně nedá mi to a já si tak musím veřejně uplivnout nad smutným trendem posledních dní.

Obchody, restaurace a další veřejné instituce se předvádí v tom, kdo uctí památku zemřelého ex-prezidente lépe a co především, absurdněji a trapněji. Vánoční ozdoby tedy vystřídaly temné stuhy (za povšimnutí mimo jiné stojí, že ta stuha je v 90% stejný stock obrázek, jenom v černé barvě = žádná kreativní invence) a místo padajícího sněhu a světýlek tak sledujeme vesměs černobílé stránky.

Sám sebe se ptám proč tomu tak je a proč weby, které s osobou Havla prakticky nemají co do činění se křečovitě drží nepovinného státního smutku. Odpověď? Reklama. Nevím, čí perverzní nápad bylo to, že čím černější a smutečněji naladěný web je, tím větší potenciální zákaznická úspěšnost, ale z piety se tím rozhodnutím rázem stala masová reklamní akce. 

A já říkám, že je mi z toho nablití. Respektuji pietu, soucítím s rodinou Havla a cením si přínosu jeho osoby v rámci demokracie v České republice a v celém východním bloku vůbec. Hluboce se klaním před touto personou a panem prezidentem. Ale doteď jsem to dělal tiše, v soukromí. Decentně a pietně, protože pieta znamená především respekt a pokoru a ta se černobílými weby koupit nedá a dosáhnout jí jimi nelze. 

Líbí se mi a jsem vděčný za decentní vyjádření smutku ze strany České spořitelny, má tím u mě malé plus a v tuto chvíli jsem rád, že jejím klientem. Líbila se mi spontánní celosvětová reakce na smrt Václava Havla na Twitteru (hashtag #vaclavhavel se na pár hodin dostal i do Trending Topics). A navzdory všemu co jsem zatím řekl se mi líbí i reakce HBO Comedy, která v době státního smutku definitivně zastavila svoje vysílání. 

Nelíbí se mi otřesné webové paskvily křečovitě se držící současného smutného trendu, nelíbí se mi nařízení některých škol v rámci rušení školních besídek (proč prostě jen nezačít besídku minutou ticha?), nelíbí se mi umělá prohlášení a nesmyslná vyjádření veřejných podniků, viz výše, ze kterých doslova řve: "Tady držíme státní smutek, sem se pojďte přežrat, dejte si u toho pět dvanáctek, ale hlavně decentně, prosím, hlavně decentně!". 

                      

Kdy to skončí? Osobně doufám, že brzy, rozum mi  však říká, že ještě minimálně týden budeme v televizi místo vánoční atmosféry nasávat atmosféru smuteční. Do trafik a obchodů se počínaje dneškem začnou dostávat narychlo sepsané speciální vydání časopisů věnované Havlovi, které na jeho osobu nahlížejí každý  jinak, ale zároveň nepřichází s ničím novým. A v lednu se, prosím, připravme na vlnu bulváru, cupující na kousky Dagmar a její rodinu, která se bude hádat a soudit o dědictví a pohybovat se na okraji osobní psychické krize. 

To by bylo asi vše. A příští rok snad už zase se sněhovými vločkami a weby hrajícími vánoční koledy. ;-) 

#stokliku

Hromadné hurá akce na Twitteru mě většinou nechávají chladným (krom #tittytuesday). Je tomu však týden, co se objevila výzva #stokliku. O co jde, k čemu je to dobré a k čemu by to mohlo být dobré?

Tato typicky negeekovská a přitom tak geekovská událost spočívá na tom udělat sto kliků za 6 týdnů. Prvotním impulzem byl tweet od @Hosiplan, který byl vyhecován k sázce, že neudělá za 6 týdnů sto kliků. Zde se opět ukázala síla Twitteru a spousta lidí včetně mě se toho chytla. Nakonec byla vytvořena webová aplikace #StoKliku, kde si formou jednoduchého deníku zapisuji, jak na tom jsem, a porovnávám svoje výkony vůči ostatním, a dnes byl vytvořen i twitter účet @StoKliku.

K čemu je podobná síť dobrá? I gave that bitch muscle, bitches love muscles! Asi tak, udělat sto kliků na jeden zátah je fajn věc a někde se to na vás projevit musí. Nejčastěji v partiích, které jsou jaksi sympatičtější v dívčích očích (případně v mužských, pokud jsi dívka či žena:). A samozřejmě i při dalších neméně praktických věcech. V čem ale tkví hlavní výhoda této akce?

Uděláte si návyk! Pokud tu někdo z vás, čtenářů, kouřil, či se jinak angažoval ve věcech, které vyžadují jistou míru závislosti, jistě ví, že k vytvoření návyku stačí strašně málo. A šest týdnů rozhodně málo není. Pokud si pravidelně dáte denně pár kliků, a nejde zde tak ani o to, zda vytyčené mety dosáhnete nebo ne, tak již po pár dnech se vám bude připadat, že k naplno a příjemně strávenému večeru potřebujete lehnout na zem a chvíli si zafunět.

Nakonec začnete zjišťovat, že stanovený cíl není nereálný a začnete se pídit po workoutech a cvičebních plánech. I v tom vám pomůže webovka www.stokliku.k74.cz, která vás odkáže na poměrně chytře sepsaný a efektivně vytvořený cvičební plán, díky kterému, pokud jej pevně dodržujete, jste schopni za šest týdnů naklikovat stovku!

Sto kliků je tedy chytrá akce, které fandím. A fandím všem, kdo do toho jdou s minimálně stejným odhodláním jako já, že vydrží šest týdnů každý večer funět čelem k zemi!


Na začátku článku jsem se o akci zmínil jako o typicky geekovské a přitom tak negeekovské akci. Vysvětlím. Není nic neobvyklého, že lidi neposilují, ale jen geeci se dokáží ve své vlastní motivaci vzchopit natolik, že si vytvoří vlastní mini-sociální síť, Twitter účet a poměrně živý #hashtag s nejnovějšími postřehy, radami a úspěchy.

Mimochodem, pokud pravidelně cvičíte, máte svoji motivační hudbu? Jakou? Pochlubte se v komentářích. ;)

Vy ignoranti...!

Když jsem tu posledně psal o tom, že @white_kate rozpoutala bouři, rozhodně jsem to nemyslel tak, že @white_kate je v tom příběhu ta špatná. Špatní byli ti, co z toho naopak udělali nafouklou bublinu a slepě se toho chytali jen proto, že šlo o @white_kate, protože má více než 500 followerů a tak musí mít vždycky pravdu.

A trochu si za to můžu i sám, protože jsem to sem očividně nenapsal dost jasně a tak se na chudáka Kate spustila snůška nadávek, přesahující kauzu o které jsem psal minule. Ale o tom tu psát nechci. Nebo vlastně tak trochu chci, ten nápad mi vnukl právě tento příklad.

Oba jsme se tu s Kate dostali do pozice pomyslných vůdců. Ona vedla hatery, já jsem vedl hatery. Všichni se pak začali nesnášet navzájem. Celé to pramenilo z absence mozků přívrženců jedné či druhé strany. A abych si nasypal trochu popela na hlavu, tak i z mého špatného vyjádření. A abyste si nasypali trochu popela na hlavu i vy, tak z vaší loajálnosti v přejímání názorů cizích a ochotou nechat sebou manipulovat.

Zkuste se teď vžít do situace, že nejde o malý bezvýznamný spor na Twitteru, ale například o stanovy politiky nebo zahraniční diplomacie státu, nejlépe totalitního, na jejichž vyhrocení k extrémům se to dá objasnit nejlépe. Vůdce, který ve skutečnosti ani nemusí být vůdce, ale pouhý teoretik myšlenky - Marx u komunistů, Nietzche v případě nacismu apod. Chtějí jen rozšířit svoji myšlenku, která ve své ryzí podstatě nemusí být vůbec špatná, jenže...

Každý plán má své trhliny a člověk má vrozenou schopnost tyto trhliny samovolně hledat a potom v závislosti na hladině morálky je více či méně využít pro svůj prospěch. Může jít o jednotlivce, kteří si pak pomocí těchto trhlin samotný plán upraví pro svoji vlastní potřebu a využívají ho k další manipulaci, může jít o celou skupinu, která si to vyloží tak jak je doslova řečeno, nečtou mezi řádky, případně si z toho vyberou věc, která se jim v globálním měřítku nejvíce hodí případně převyšuje negativa - všichni budou mít práci, peníze a dostatek jídla, nicméně se v rámci těchto opatření musí postřílet židé, odpůrci naší myšlenky, homosexuálové, ale koho to zajímá, když budeme mít co jíst... Chápete, kam se vás tím snažím nasměrovat?

Vůdci (ve smyslu tvůrci myšlenky) by se měli lépe vyjadřovat, za předpokladu, že se jejich posluchači (společnost) nenaučí přemýšlet.

A v příštím článku se už o Kate ani nezmíním, přísahám!

Pokud jde o Stalinovo zavírání kostelů i o to v dnešní Číně: takové potlačování náboženství mělo být ospravedlněno Marxovým výrokem, že „náboženství je opium lidstva“. Marx to řekl v roce 1844, kdy bylo opium a opiové deriváty jediným účinným lékem proti bolesti, který si člověk mohl vzít. Marx je sám bral. Byl vděčný za dočasnou úlevu, kterou mu poskytovaly. Prostě jen zaznamenal, nepochybně bez odsudku, že náboženství může přinést podobnou úlevu lidem v ekonomické nebo sociální tísni. Bylo to věcné konstatování faktu, ne heslo. - Vonnegut, Kurt: Muž bez vlasti