What is wrong with you?

Dneska to bude jen krátký, slibuju.

Studuju k maturitě, momentálně zpracovávám filozofii. Projíždím to dost intenzivně a troufám si říci, že i se stroprocentním nasazením, snažím se tomu věnovat celou svoji mysl, abych pochopil. Koupil jsem si k tomu i barevný fixky, abych si dokázal, že to beru vážně.

Zaráží mě ale jedna věc. Filozofie tu byla od nepaměti, o bytí, existenci, poznání, společnosti a dalších aspektech života lidi přemýšleli od antiky. Svoje myšlenkové proudy rozvíjeli, přejímali, modifikovali, zavrhovali a mnohy se kvůli nim i zabíjeli. Přes dva tisíce let nám předkládají, jak dosáhnout poznání, správného života a vyrovnanosti (štěstí) v duši. Stejně tak předložili několik modelů více či méně utopické společnosti.

Tak proč, řekněte mi někdo proč, kolem sebe vidím tolik lidských trosek bez cíle? Proč je společnost v takovém stupni rozkladu, že mívám pocit, že funguje už jen samospádem, vlastní setrvačností? Udělali chybu nedůslední myslitelé nebo společnost hluchá k jejich myšlenkám? Objevuje se sice rozpor mezi mocí a rozumem, kdy jedno často popírá druhé. Společnosti vládne, ať si to chceme nebo nechceme, několik oligarchů skrývajících se za maskami jiných zřízení. Ale pořád je tu masa.

Proč je i masa hluchá? Podle Orwella (román 1984) by právě nejnižší třída (proléti) měly být východiskem z totalitní rozpadlé společnosti. Běžný občan musí poznat nesprávnost jednání vyšších elementů společnosti. Tak proč je hluchý?

Jde to ven...

zbytky cizích mozků

vytvořily mapy, 
po dlažebních kostkách

je roznesly mé tlapy. 


jsou to mozky cizí, 
nicotné a prázdné,

jejich myšlenka cizí,

než rozkvete, dřív zvadne. 


snad není tam taky

moje šedá kůra,
mozkomíšní lalok,
co nedal bys zaň bůra. 


Mám nutnost vám říct o tom, co v poslední době dělám a jak se cítím. Takže pokud vás to nezajímá, překoktali jste úvodní zlo-verše, tak ctrl+w. Jestli mě máte trochu rádi, alespoň se pozdržte a můžete mi nahonit čas, který tráví lidi na blogísku. Sleduju totiž statistiky, víme?

Slavím úspěchy, zapíjím krachy. Možná by bylo vhodnější říci slavím úspěchy, ignoruju krachy. Má mysl je tak trochu bohémská. Za 14 dní maturuju a nedá se říci,  že bych byl připraven. Neřeším to. Spoléhám na svoji přirozenou výmluvnost a prořízlou držku. Vysekala mě z kde čeho, tak proč by nemohla vyřešit i tohle? 


Na druhou stranu. Státní část maturitní zkoušky mám za sebou. Na výsledky si počkám, nechci dělat předčasné závěry. Mám ze sebe ale dobrý pocit. Didaktický test z češtiny se povedl, sloh snad taky (až na drobné odchylky od tématu, psal jsem úvahu - téma č. 8). Matematika byla piece of cake, ale ze zkušenosti vím, že jsem strašný hovado a zmatkář, takže často píšu, že 2 +2 = 5. Snad tentokrát stálo štěstí při mě. Zásadně píšu na první dobrou a nekontroluju.

Dost teď přemýšlím, když předstírám učení. Říkám si, co bude za padesát let, sto let, deset let, za měsíc, zítra. Vymýšlím si katastrofické scénáře zombie apokalyps, soukromého bankrotu nebo mojí kariéry v parlamentu.

Zítra dělám přijímačky na vysokou. Vysoká škola báňská v Ostravě, Ekonomická fakulta, obor Ekonomická žurnalistika. Něco, co jsem chtěl v poslední době dost dělat. Psát. Touha psát se mě drží asi nejdéle z mých vášní. Chtěl jsem být grafikem, programátorem, designérem, webovým návrhářem, bohémem (to mě ještě moc nepustilo). To všechno v posledních 5 letech a v dost intenzivní míře. Všichni mě zrazují od Ostravy. Nevím. Tápu. Sám přemýšlím, jestli tam ve finále chci. Uvidíme, jak to všechno zítra dopadne. Napsal jsem dobře NSZ (Scio), asi tak o 100% lépe než ostatní uchazeči. Jinak příprava neproběhla žádná. Trochu punk, trochu lempl.

A taky jsem dostal dvojku z chování. Zrovna dneska mi to bylo sděleno oficiálně. Tak mám radost. Z toho, že náš gympl a jeho vedení nezklamalo a ještě mi něco připravilo. Abyste věděli, já nikdy nebyl vzorný student. Spíš vždycky ten, co vyčnívá z davu, neschopný sehnout hlavu před jakoukoliv autoritou. Tak se mi to vrací jako bumerang. Nicméně proč škola kontroluje to, co dělám ve svém volném čase, sic v místě, kde probíhá výuka (tělocvik) a promítá to do výsledné kázně, nechápu. A proč se o tom, že na mě byla podána stížnost, dozvídám jako poslední, chápu ještě méně.

Abych to uvedl na pravou míru a jen tu tak planě nekecal. Párkrát jsem vyzvedával přítelkyni z tělocviku. Vlezu do tělocvičny, nikdy nic nenamítá, sednu na lavičku, čumim, co cvičí, když skončí, zvednu se, dám si v automatu kafe a vypadneme spolu pryč. Lidská drzost je nebetyčná, takže si pár krav vzpomnělo, že mě nemají rády a nechtějí mě tam. Tak to upalovaly říct rovnou třídní, ta to upalovala říct ředitelce školy. Výsledek = snížená známka z chování, znechucený já, naštavaná přítelkyně, zklamaná třídní. Klasický gympl ve Skutči. O něm se taky rozepíšu, ale to až tam nebudu oficiálně veden jako student (ze zřejmých důvodů).

Hodně teď taky čtu. Hrozně mě baví 1984 od Orwella. Po dlouhé době, kdy jsem četl Nesba, Browna a další braky literatura, která má co říct. Nevím, proč už se v současnosti tak nepíše. Nebo o tom přinejmenším nemluví, tudíž se to nedostane k širší veřejnosti. Bestsellery jsou děsný sračky, na klasiku se pomalu zapomíná a současná literatura, která má myšlenku, není marketingově výhodná. Napadla mě paralela s tehdejším samizdatem. Teď sice chytrá literatura není zakázaná, ale forma nákladu je v lecčem podobná. Velká nakladatelství vám spíše ukážou prostředník, než aby si přečetla váš rukopis. A vůbec to spisovatelé mají v současnosti strašně složitý.

Mám kapelu. Virvál, pyčo. Máme bandzone, fejsbůček a dokonce jsem sesmolil nějaký ten anglický text na last.fm. Najdi si nás, jestli chceš. Hrajeme rockový vlastní věci. Jsem s náma spokojenej. Za pět měsíců jsme udělali neuvěřitelnej kus práce. Z bigbítovek jsme začali dělat hudbu, která (alespoň nám) dává trochu smysl. Měli jsme už první koncert. Na vidle párty v Zaječicích o páleční čarodějnic. Ostudu jsme neudělali. Jsou náhravky, jsou fotky. Mám nás rád.

Tak zase příště, snad už trochu víc smysluplně (ne, že bych si dělal naděje). Čtěte mě!

Až tam na sever...

Po sérii detektivek z Norska do Čech přišla i detektivka švédská. Jak uspěje švédská spisovatelka v porovnání s Jo Nesboem, králem současných žebříčků v prodejích knih s podobným tématem? Mari Jungstedt rozjíždí detektivku, které uvěříte. Bude to jejím hlavním pilířem anebo tomu něco chybí?

Neviditelný je prvotina od švédské spisovatelky Mari Jungstedtové. Celý román zasadila na švédský ostrov Gotland, kde přes léto žije s jejím manželem. Po velkém úspěchu jejího debutu přišla další vlna detektivek psaných jejím nezaměnitelným stylem. Podívejme se ke kořenům, právě na detektivku Neviditelný, kterou vydala Kniha ZLIN v dubnu letošního roku.

Hlavním pilířem románu Jugstedtové je uvěřitelnost, něco u Nesboa vidíme zřídka. V příběhu se neobjevuje žádné deus ex machina, machistické typy policistů, detektivní klišé a další Nesbovy neduhy. Popis práce je realistický, uvěřitelný a nutno dodat, že fakticky i správný. Jugstedtová dává důraz na práci celého týmu, nikoliv jednotlivce a jeho mnohdy nekonformních metod.

Příjemně se zde rozvíjí i charaktery postav. Žádná nevyčnívá. Všichni spolupracují i přes to, že se nemají v lásce. Komisař Anders Knutas je typ poldy, kterého potkáte na ulici. Sběhlý životem. Nedělá, co nemusí. Své vlastní problémy staví nad problémy vlastní, alespoň povětšinu času, je zároveň ochotný se do případu obout a snažit se ho konstruktivně řešit. Jugstedtová ukazuje, že sympatická postava se dá vytvořit i z někoho, kdo nemá své vlastní démony a závislosti. Média, která zde hrají jednu z hlavních postav, vystupují jako správné mediální mrdky ženoucí se za senzací a schopni kvůli ní udělat cokoliv. Vrtají se v policejní práci, rýpají, hledají senzace.

Celý koncept detektivky spíš než syrový naturalistický román připomíná detektivku takovou, jakou ji známe od Agathy Christe. Minimum akce, logika až na kost. Žádné zbytečné odbíhá. I přesto, že chápame, proč pachatel zabíjel, nemáme ho rádi. Vidíme ho jako grázla. Definice dobra a zla je oddělena velkou černou tlustou čarou.

A právě proto by měla Jugstedtová uspět v České republice více než Nesbo. Možná se v jejich detektivkách nestřílí.

Dalším výborným faktorem je prostředí. Zamiloval jsem si Gotland, který vypadá jako jedna velká vesnice s okázale pohádkovou přírodou. Pokud si budu někdy vybírat chatu v zahraničí, tak to bude právě tam. A doufám, že třeba někde na ulici potkám Mari. Mojí novou nejoblíbenější spisovatelku detektivek.

text sepsán pro čtenářský portál Lidé, čtěte!

Najbrt proti světu

Podotýkám, že nejsem expert na reklamu, PR, grafiku a logotypy, přesto se v daném tématu rád šťourám, zkoumám a pozoruji jej.

Nemohu si tedy nepovšimnout aféry kolem nového loga České televize vytvořeného designovým studiem Najbrt [stránky momentálně nedostupné, servery pravděpodobně nevydržely nápor návštěvníků; 19. 4. 2012 ~17:45]. Tu bych ostatně nemohl nepostřehnout ani kdyby mi byla reklama a propagace úplně ukradená.

Vzhledem ke kontextu ostatních prací studia mě napadá jediná otázka:

Co jste čekali? 

Podívejte se na ostatní práce od Najbrtu. Abstrakce, futurismus a jednoduché křivky. Minimalismus v praxi. A teď se podívejte na světové trendy. Jednoduché křivky, abstrakce, mnohoznačnost (logo letošní letní olympiády mluví za své), nadčasovost. Práce Najbrtu jsou přesně takové, aby odpovídaly světovým trendům.

Nevím, co se podle současných měřítek hodí pro veřejnoprávní televizi, ale vím, co se mně. jakožto průměrnému divákovi, bude líbit. Jednoduché logo mi evokuje původní červenomodré logo z doby před 10 lety, kdy pořady uváděl Saša Hemala. Retro? Proč ne? Vždyť retro frčí.

Najbrt se drží současné módy, což je pochopitelné. Navíc pro svůj výběr podává i smysluplné odůvodnění: "Prozkoumali jsme mnoho různých cest, než jsme došli k výslednému tvaru, který zachovává princip dvou částí tvaru obrazovky. Už to však nejsou písmena, ale dva abstraktní tvary. Jsme totiž přesvědčeni, že tento symbol není třeba číst, protože jej každý identifikuje a vizuálně si ho ztotožní s původní značkou." Jednoduše vzato vsadili na rozšířenost loga a značky a asociaci.

Současní komentátoři kritizují absenci "t" v logu nahrazeného symbolem spíše připomínajícím "D". Pokud si současní kritici myslí, že běžný reklamní subjekt si nedokáže asociovat nové logo s přes 50 let zavedenou značkou, chci být smutný.

Vše do sebe přesně zapadá. Česká televize chce logo, které bude logem. Najbrt sleduje poslední trendy.

Všichni prahnou po minimalismu a když se jim ho dostane, nedokáží ho pochopit. To je na víc než jeden facepalm. Haters gonna hate.

Zdroj: www.reflex.cz

Zdroj: www.font.cz

Ještě taková poznámka pod čarou. Všichni kritizují Najbrt. Ve skutečnosti na logu spolupracovali i kreativci z České televize a to v podílu 50:50. Just sayin'.

Muž, který se nelíbil & Obyčejná vražda

Dva kratší texty vzniklé za účelem školní přípravy. Mám potřebu tyhle věci publikovat. Stejně to tu nikdo nečte, tak co bych nemohl. 

Muž, který se nelíbil 

(děkuji Vám, Karle Čapku, mohu Vám tak říkat?)

Na tuhle práci jsem moc starý, pomyslel si a nastoupil do policejního auta a sešlápl plyn, jako by

chtěl ujet pernému policejnímu dni.

Ráno se vzbudil a den byl protkaný jemnými nitkami slunečních paprsků. Přesto, že nebylo

ještě ani šest, už bylo téměř dvacet stupňů. Meteorologové oznamovaly lámání teplotních

rekordů a on jim výjimečně věřil. Osprchoval se, uvařil si kávu a odešel do práce.

Věděl, co ho v práci čeká. Naštvaný šéf, přejetá stopařka, opuštěný automobil. Záhada

posledních dní. Už několik dní nevěděli, jak s případem hnout. Vše nasvědčovalo tomu, že

případ se stane dalším z pomníčků, neslavných vizitek kriminálních vyšetřovatelů, jinými slovy

se odloží a nejspíše nikdy nevyřeší. Včera se ale objevil nový svědek. On sám ho překřtil jako

muže, který se nelíbil. Měl v očích něco zvláštního. Při výpovědi uvedl, že viděl vraždu na

vlastní oči. Pachatel přejel stopařku, prorazil svodidla, sjel ze silnice, vystoupil z doutnajícího

vozu a utekl. Naneštěstí se vše událo za hustého deště, stopy byly tedy zakryté během několika

minut.

Snad intuice, tušení nebo pouhá náhoda zavedla inspektora do výslechové místnosti. Zůstala

tu po něm sklenice s vodou. Vzal ji do laboratoře a sejmul DNA slin. Porovnal s DNA pachatele.

Shoda. Muž, který se nelíbil, k tomu měl důvod.

Události vzaly rychlý spád. Policejní výjezd. Sirény. Rozčilené bušení na domovní dveře.

Otevřel rozespalý muž. Vrchní vyšetřovatel na něj zprudka udeřil. “Vrah jste vy,” oznámil mu

s ledovým klidem. “Snad abychom se na to posadili, konstáble,” v klidu odvětil usvědčený

vrah. “Nemohl jsem s tím dál žít,” smutně oznámil, “neměl jsem odvahu se ale přihlásit. Musel

jsem vám dát nějaké vodítko.” Nalil si sklenici vína. “Kolik mi to hodí, inspektore?” “Jste hlupák,

kdybyste se přiznal, dostal byste nanejvýš sedm let. Možná šest.” Oba se smutně usmáli a

chvíli slepě civěli do země. Ticho přerušil vrah: “Tak snad abychom šli, ne?”

zdroj: http://privatedetective.vn

Obyčejná vražda

Policejní sirény kvílely nad jejich hlavami. Oni se slepě řítili k nehodě. Měla to být obyčejná

nehoda. Nechal jsem si doma brýle. Je blbost jet na místo činu, kde máte hledat sebemenší

stopy, když nemáte brýle.

“Emi, mohl by ses podívat na tohle?” přitočil se ke mně jeden z mladších spolupracovníků. E-M-I. Pro ty, co mě neznáte. Jmenuji se Eman. Vážně. Nemůžu za to, ale jméno jsem si nevybral.

Snad infantilnost mojí matky, která mě porodila prakticky za pochodu při divadelním představení

Čekání na Godota. Což vlastně tak trochu zobrazuje můj dosavadní život. Čekám, nevím na co.

Ale o tom jsem vám říkat nechtěl.

Nehoda. Obyčejná nehoda. Zraněná žena. Nebo ne? Možná nehoda není zase tak moc

obyčejná. V autě jako by něco chybělo. Volant. Chybí volant. Jako první mi v mysli vytane obraz

připoutané ženy v bezvědomí jedoucí v neovladatelném autě. Proč auto nemá volant?

Statistika ukazuje, že ve třech čtvrtinách vražd žen je vrahem manžel. Prošetříme manžela.

Hraju zlého poldu. Užívám si roli. Sklenka s vodou se s řinčením rozbíjí o skleněnou stěnu

výslechové místnosti. Přiznává se. Zahýbala mu. Nedokázal se smířit s pocitem, že mu už

nepatří.

Možná to nakonec nebyla obyčejná nehoda. Rozhodně jste se ale vy všichni stali svědky

obyčejné vraždy.

Hodiny na radniční věži odbíjí druhou. Brýle jsem našel v kastlíku auta. Můj svět se rázem

zostřuje.

Akce a reakce

Přirozený fyzikální zákon akce a reakce neplatí jen ve světě vzorců a čísel, ale i ve světě vztahů a lidí. Ve světě, jehož součástí je každý z nás. Osud dává i bere.


Náraz.


Chytil ji za ruku a kráčeli spolu dlouhou ulicí života. Vše se zdálo být až moc bezchybné. V životě ho provázelo štěstí.


Když ji v devatenácti letech potkal, nikdy by ho nenapadlo, že by ona mohla být ta pravá. Do té doby jich bylo tolik. Vždyť tak často docházel k tam rozdílným výsledkům v počtu dívek, které prošly jeho postelí. Samy se mu nabízely, a on si je bezostyšně bral. Žil od soboty do soboty, od párty do párty, jejíž byl hlavním činitelem.


Když se nebavil nebo nesouložil, zpravidla se věnoval svojí jediné lásce. Zelené Kawasaki Ninja o objemu válců 500 kubických centimetrů. Zamiloval se do ní již v raném věku a byla to láska na první pohled. Hned jak ji uviděl, věděl, že ji musí mít. A tak ji měl. Svých 120 koňských sil pravidelně osedlával a vyrážel se bavit na silnice, kde spolu tvořili souzněný pár. Zprvu jezdil opatrně, pak se otrkal a začal více a více riskovat. Věřil, že jemu se nic stát nemůže. A štěstí stálo pořád při něm. Nic se mu nestalo.


Pak přišla ona, láska číslo dvě. Zpočátku. Nakonec láska jeho života, před kterou i zelená kráska musela ustoupit. A stejně tak jako před několika lety, kdy zíral do výlohy motosalonu, tak i nyní to byla láska na první pohled. Vše probíhalo jinak. Nepotkal ji na párty, kde se zpravidla seznamoval s děvčaty, ale v obchodě s potravinami, kam běžně ani nechodil. Nevěděl proč, ale místo kasy, která byla volná, si vybral kasu, kde stáli ve frontě tři lidé. Mezi nimi ona.


Stačily dva pohledy do očí, letmý úsměv a oslovil ji. Byla jiná. Nepatřila mezi ty hloupé nanynky, které balil na tanečním parketu. Byla stydlivá, ale ne plachá. Viděla v něm týpka, který holkami, jako je ona opovrhoval jen proto, že místo lahve alkoholové šťávy sáhly radši po knize. Nevěděla, proč ji oslovil, ani co na ní vidí, a právě proto si zprvu myslela, že se jedná jen o další krutý žert, kterému byla vystavována. Když však o víkendu místo párty dal přednost večeru, který chtěl strávit s ní, došlo jí, že za pozérskou slupkou se může skrývat jemná a citlivá duše.


Vše šlo až moc jednoduše. První letmé dotyky, první polibek i první sex. Po roce a půl se k sobě nastěhovali a začali spolu žít ve společné domácnosti. Po dalším roce se on odhodlal a požádal ji o ruku. Řekla ano. Svatba na sebe nenechala dlouho čekat. Po ní přišel první potomek, zanedlouho následovaný dcerou. Idylická domácnost plná smíchu se stala příkladem pro mnoho dalších a jejich příběh byl vypravován jako příběh o tom, co dokáže láska.


Ozvala se rána. Nikdy nikdo neodhalil, proč mu na jeho jindy bezchybné Kawasaki selhaly brzdy, pověrčiví to však dávali za vinu osudu, který mu celý život dával, ale nyní mu vše vzal. On pochopil krutou pravdu. Lidem vystaveným extrémnímu nebezpečí života neuplyne před očima jejich dosavadní život, ale život, který mohli žít. A on ve svých devatenácti letech pochopil marnost svého bytí. Po lících mu kanuly slzy, které se v jamce u jeho pravého rtu míchaly se sytě rudou krví. Pochopil, že je pozdě. Druhá šance se nekoná.

Do srdce temnoty

Monotónní zvuk ve mě budí hrůzu a zároveň očekávání něčeho nového. Jak to bude vypadat dnes? Budu odcházet spokojený, vyděšený nebo rozčarovaný? Stejně tak jako vždy přichází stín. Někdy na sebe bere podobu slunce, někdy je černější než sama noc. Pocity děsu se mísí s pocity zoufalství, kterými na mě uměle působí. Nikdy nevypadá přirozeně. Několikaletá zkušenost s tímto místem ve mě budí nejistotu budoucího.

Do nosu mě udeří pronikavá vůně. Takhle voní přetvářka. Podle tónu, se kterým se mnou místnost mluví dokáži určit, zda odejdu spokojený nebo ne. Tři stejně velká okna ve mě evokují zdánlivou svobodu, která však končí nárazem na ušpiněná skla a nemoderní záclony. Bývá tu zima. Zima, která udržuje moji bystrost v pozoru. Neunikne mi tak jediná přínosná informace, kterou mi místnost řekne. Půdorys místnosti připomíná kasu, nedobytný trezor, naplněný štěstím i běsem.

Nejsem v tom sám. Spolu se mnou je tu vždy různý počet spolubydlících. Všichni se známe. Každý na každého něco ví. Máme svá tajemství. Právě oni se stali mým pohonem. Bojují po mém boku proti stínu mnoha tváří mluvícím jazyky mnoha chutí. Většinou chutná sladce, za cukrovým patosem občas však proudí splašky. Je jen na vás, jak dlouho chcete ochutnávat.  

Hodina končí za čtyřicet pět minut. Monotónní zvuk nyní nebudí hrůzu. Vysvobozuje.

Text vzniklý jako slohová práce na téma Do srdce temnoty - místo, které mě přitahuje a zároveň děsí (slohový útvar - líčení). Celá práce je pojata alegoricky a od původního tématu se, přiznávám, možná odchýlil trochu více, než jsem původně očekával a chtěl. Realitu však nezměníš.

Kdysi dávno...

Sněhurka je lesní lupič...


Máte rádi pohádky? Líbil se vám Shrek? A máte rádi Cameronovou z House? Musíte mít pak rádi nový seriál z produkce ABC - Once upon a time. 


Klasickou Sněhurka zná každý. Královna nemá Sněhurku ráda, pošle ji do lesa na smrt, ta z toho nějak vyvázne, přifaří s k trpaslíkům, královna to zkusí podruhé, vyjde jí to, Sněhurka je mrtvá, přijede princ, dá ji pusu, ona obživne a máme tu happy end hodný bratří Grimmů, kteří příběh o Sněhurce nejspíše zaznamenali poprvé. Mimochodem, věděli jste, jak ten námět vůbec vznikl? Zajímavá story.

Na první pohled se vše zdá tak, jak má být. Tvůrci se zde ale rozhodli jít dál a tak nám připravili alternativní příběh, kde to polibkem a happy-endem nekončí, královna nakonec znovu povstane, všechny zakleje a my se dostaneme do par...

...to je asi tak vše, co potřebujete vědět z příběhu a já vám nevyzradil hlavní pointu. Zkrátka ještě jednou - polibkem to nekončí a vrah rozhodně není zahradník.

V hlavní roli se objevila známá tvář Jennifer Morrison, kterou známe z House jako již zmiňovanou Cameronovou (a dostává zde o dost více prostoru, což není ve všech ohledech dobře). Každopádně se na ní hezky kouká a halenka zastrčená za opaskem jí sluší. Její jednodušší parťačku hraje Ginnifer Goodwin, kterou naopak nezná snad nikdo (já si ji pamatuju jen z toho životopisnýho snímku o Cashovi), které role zapšouklé učitelky/ošetřovatelky docela sedne. 

Nemůžu si ale neodpustit zmínku o Robertu Carlylovi, který zde hraje roli, která mu sedí jako prdel na hrnec. Rampelník v jeho podání je kupec, kterého nechcete potkat. Pan Gold je zastavárník, kterému byste svůj mobil nesvěřili, protože byste se báli, aby neoddělal Vaši ženu. Snad to dělá jeho hlas, snad jeho laciný úšklebek na tváři, ale za mě patří rozhodně k těm postavám, které tenhle seriál posunují dál. 

Once upon a time může na první pohled působit lacině a sladce, obzvláště pak pohádkové scény, na druhou stranu, lepší pohádku pro dospělé na pokračování dneska asi neseženete. Takže pokud chcete vidět Sněhurku jako zloděje, Popelku jako zlatokopku a vždycky jste si přáli zjistit, z jakých poměrů pochází zlá královna, rozhodně si nenechte Once upon a time ujít. 

Pokud bych...

Pokud bych chtěl koukat na filmy od Woodyho Allena, jaké byste mi doporučili?
Pokud bych chtěla gramofon, jaký mám chtít?
Pokud si chci koupit nové kalhoty, co se teď nosí?
Pokud bych si chtěla prdnout, na jakou půlku mám víc přitlačit?

Vítejte v roce 2012.

Nevím, jestli jen sleduji jen špatné lidi, ale v poslední době se mi v Timeline množí tweety napříč uživateli, na které si musím trochu ublinknout. Jedná se o nešvar, který mě sice znepokojuje již delší dobu, ale momentálně (po Novém roce) nabyl takřka obludných rozměrů. Co-Je-To? Odnaučili jste se používat Google a místo toho mi spamujete Timeline takřka polo-dementními otázkami, viz výše.

Začnu obecně. Pokud něco přesně nevíte, nepotřebujete to (případně nechcete). Pokud něco potřebuji, samo od sebe mě můj červíček v hlavě nutí, abych si to co nejdříve vyhledal. Po svém, se svými kritérii. Bez toho, aby mi do toho kecal kdokoliv jiný. Ostatně stačí, když mi to pak zkritizují po tom, co si to pořídím (případně to začnu sledovat atp.)

Navíc! Nikdo se vám nikdy netrefí přesně do vašeho vkusu a pokud mi někdo doporučí gramofon, stejně půjdu, najdu si ho a přečtu si o něm co nejvíce informací a nakonec zjistím, že to je úplně něco jiného, než potřebuji. Takže s odpovědí stejně nakonec nejste spokojeni. To je opravdu tak těžké přeskočit jeden zbytečný a zdržující krok, při kterém makají ostatní za vás?

Abych to uvedl na pravou míru. Ptejte se. Rozhodně nespoléhejte jen na vlastní, s problémem neobeznámený, úsudek. Ale ptejte se správných lidí na správných místech. Modří už možná tuší, ba dokonce vědí, že ukazuji na diskuzní fóra, kde se to hemží odborníky (bohužel i "odborníky") na cokoliv oblečením počínaje a profi zvukovým vybavením studia konče.

Kdysi v pravěku, v době ICQ a jiných IM klientů, se internet hemžil UTFG a RTFM obrázky, vznikaly webovky, které polopatě  ukazovaly (většina jich je dnes už mrtvých), jak snadno se dá odpověď na daný dotaz najít na Googlu. Tehdy to chytřejší menšinu internetových uživatelů obtěžovalo a onu pomalejší většinu začali posílat do háje s tím, ať si to najdou sami. Tedy... začali jste je posílat do háje.

Jak to vypadá teď? Pomalejší většina a chytřejší menšina se sjednotily v jeden celek, kde pomalejší jsou chytřejším a chytřejší jsou líní, tak se spoléhají na ostatní chytré.

Takže morální poselství dnešních splašků? Kurva si to vygoogli a neotravuj!