Pár slov k SuperVáclavovi

Nikdy jsem do reklamy moc nefušoval ani jí moc nerozumím. Vlastně ještě pořád neznám přesnou definici virálního videa a nedokážu virál rozpoznat od klasického vtipného videa. Přesto bych rád napsal pár řádků k SuperVáclavovi.

SuperVáclav je bezpochyby vydařený produkt, což sice vzhledem k postavě, která měla reprezentovat boj běžného čecha proti typicky českým nešvarům, zní divně, leč pravda je taková, jaká je. I virální kampaň od Loosers byla poměrně vydařená, jenže ve finálne marketingového tahu pánové trochu přestřelili. A tak se z miláčka stává obětní beránek.

Nikdo totiž nečekal, že SuperVáclav bude natolik uvěřitelný, že si ho český občan přivlastní jako vlastního hrdinu. Jako obhájce jeho práv, i když svérázným způsobem. Objevil se zde fantom, kterého si mnozí přáli a který byl v mnoha ohledech potřeba. A když se z fantoma stala pouhopouhá reklama, český občan je zničený, cítí se podvedený. A i kdyby měl stokrát příležitost, služeb Active24, obzvláště pokud se na jejich stránkách bude pyšnit pivní bachor SuperVáclava, rozhodně nevyužije.

Marketéři a reklamní poradci přestřelili a to se jim draze vyplatí. Dali lidem falešné naděje, falešnou iluzi o tom, že někdo - jedinec - chce lepší svět a něco pro to dělá. Dali lidem falešnou naději, že v každém z nás se může skrývat superhrdina, který bojuje proti příkoří. A následně jim ji během několika sekund sebrali.

Snad jen jednu pozitivní věc vyústění této kampaně má. Ukazuje to pravdivý obrázek české společnosti, která je v takovém stavu rozkladu, že je ochotna uvěřit něčemu na první pohled tak neuvěřitelnému, jako je maskovaný fantom v ulicích. Smutné.

Novinář to (ne)má na háku

Tímto ublognutím fakticky reaguji na kritický článek Petra Vojtěcha. S dovolením zrekapituluji nejdůležitější body jeho článku. Bedikkovi (autorův nick) vadí slabá kvalita článků na webových plátcích a to především po stránce faktické. Dále se zabývá anonymitou článků, kdy se redaktor schovává za redakci. Nakonec vlastně shrnuje tím, že je jedno, zda je článek kvalitní nebo nekvalitní, důležité je, že čtenář přijde na web a klikne na reklamu.

Nevím, která webová média se autorovi při psaní článku vybavovala, nicméně já se pokusím trochu generalizovat, i když to moc dobře nejde. Na jednu stranu budu webové portály ospravedlňovat, na druhou stranu budu trochu plivat na neotevřenost klasických médií.

Je nutno si přiznat, že většina webových plátků je tvořena mladými lidmi, nejčastěji do nich přispívají studenti vysokých a středních škol a fungují na dobrovolné práci všech zúčastněných, které to baví a možná chtějí nasbírat zkušenosti s prací v redakci, dotahovaním deadlinů, prací na čas a na zadané téma, pro svůj budoucí redaktorský život (což mě přivádí na myšlenku, že za deset let bude trh práce pisálky přesycen, o tom ale jindy, možná...). Práci dělají zadarmo a z vlastní iniciativy. Psaní je neživí, alespoň prozatím, a tak k tomu všemu musí zvládat školu nebo práci. Je tedy pochopitelné, že sem tam něco uteče. Je to špatně, je to chyba, ale těmi se člověk učí a napsat komentář s upozorněním nikoho nic nestojí. (Rozdíl je však, pokud je autor článku úplný debil, viz připojovaný článek o launch party Zaklínače 2 z TopZinu, to pak nemá autor v žurnalistice co dělat.)

Studenti, nebo jak Petr Vojtěch psal, děti, by rádi psali do velkých médií a plátků, ať třeba krátké sloupky. Někteří dokonce došli tak daleko, že psali s žádostí o spolupráci, třeba i zadarmo, někteří dokonce přidali i stručný životopis. Jaké pak bylo zklamání, když se jim od médií dostalo zamítnutí a to v lepším případě. Mně osobně ve většině případů nepřišla ani odpověď - psal jsem do několika novin a časopisů v intervalu asi posledních pěti let, můj asi největší úspěch bylo otištění mého dopisu v jednom dnes již nevycházejícím hudebním časopise. U velkých médií nám to tedy nevyšlo, vracíme se zpět ke kořenům, do našeho rodného webového magazínu.

Anonymita jednotlivých článků je smutná, mně samotnému dost vadí a omezuje mě ve vyhledávání dalších článků od autora. To je ovšem ale problém celé redakce, jejíž vedení by si mělo uvědomit, že jsou to právě autoři článků, kteří jejich nápad drží nad vodou. Měli by jim tak zprostředkovat trochu vlastní propagace a vytvoření profilu v redakčním systému je to nejmenší. Mojí vlastní preferencí jsou vizitky a krátké popisky u článků. Kde jinde by se měli redaktoři zviditelnit, když ne u svých článků?

Nakonec je tu ona reklama, která bedikkovi vadí stejně tak jako mě, ale kde dnes reklama není? Nakonec, pro magazíny je to jediný způsob výdělku pro zaplacení domény, hostingu a dalších výloh (propagace, vlastní reklama, …). Pokud někomu hodně vadí, může použít AdBlock, většina lidí si ale dnes už stejně vypěstovala jakousi reklamní slepotu, takže reklamy stejně přehlíží (pokud ovšem nejde o zrůdnosti, které na vás vyskočí po najetí myši, to je fuj!).

Dejme tedy mladým redaktorům prostor, vložme do nich svoje naděje a buďme shovívaví. Nakonec i my kritici nejsme o moc starší než oni.

Bylo pět ráno

                Přišel domů a uvařil si kávu. Posadil se ke stolu a začal čistit svoji bezchybnou pistoli ráže devět milimetrů. Přesně si vzpomínal, kde ji sehnal. Bylo to před sedmi lety a on se prostě cítil paranoidní. Ne, že by ty stavy přešly. Spíše si na ně zvykl a nevěnoval jim pozornost. Každého někdo sleduje. Po každém někdo jde. Je zbytečné se kvůli tomu nějak vzrušovat. Věděl, že i on má svého ducha a už ho nezajímalo, jestli jsou to marťani, vláda Spojených států nebo jeho domovník. Vždyť i tihle všichni mají svého ducha.

           

     Pistoli čistil poctivě několik minut. Poté si začal prohlížet šest vedle sebe vyskládaných nábojů. Vlastně to byli jediné náboje, které kdy měl. Nikdy z pistole nevystřelil a dnes večer mělo tak být jeho poprvé. Nechtěl zklamat. Chtěl být přesný. Měl trochu strach z toho, že selže a zklame tak sám sebe. Byly to nablýskané náboje měděné barvy. Klasické náboje. Žádná upilovaná špička či křížek na hrotu, aby po projetí kulky tkání na zádech byla díra jako vrata. Klasické náboje, které se dají sehnat v běžném obchodě s loveckými potřebami.

                Pomyslil si, že tyto náboje jsou vlastně obrazem jeho života. On sám byl běžný tuctový člověk se svými paranoidními problémy. Měl svého terapeuta, svůj oblek a svoji práci. Stejně tak měl svoji lednici, svůj počítač a svoji e-mailovou schránku. Před svým bytem měl svoje auto. V něm měl svoje cigarety a svoji GPS navigaci, pro případ, že by jel někam jinam, než za město. Vlastně ji nikdy nevyužil, nikdy nevytáhl zadek z tohohle města. Nikdy nestiskl tlačítko Zapnout na spodní straně černé krabičky. Jeho život byla cesta z bytu do práce, z práce do obchodu a z obchodu domů. Na to nepotřeboval navigaci, malé dítě zvládne složitější trasu.

                V naleštěných nábojích viděl svůj rozmazaný obraz. Jeden vzal do ruky a vidina jeho obličeje se rozplizla do tmavé skvrny. Měl černé kudrnaté vlasy, tmavé obočí a pronikavý pohled. Na obličeji se snažil poměrně úspěšně udržovat dvou až třídenní strniště. V jeho nose se vyjímal jeden miniaturní důlek menší než piha. Připomínal mu jeho střední školu, kdy si nechal propíchnout nos. Nebyl to zrovna příjemný zážitek, ale on se díky němu držel nohama na zemi. Už nikdy od té doby nechtěl jít proti davu. Deset dní se zimnicí a v horečkách mu bylo dostatečným ponaučením. Od té doby radši sklonil hlavu a šel si svou cestou. Už se ani nesnažil myslet si své. Byl jedním z mnoha.

                Snad právě proto, že byl jedním z mnoha, tu teď seděl u stolu nad kávou, na níž se mezitím začala tvořit hnědočerná pěna. Pil turka. Nesnášel jiné druhy káv a miloval, když si mohl sednout a udělat si dvojitého turka. Právě teď si uvědomil, že to byla pravděpodobně jediná věc, která ho dělala jiným. Neznal nikoho ve svém okolí, kdo by pil podobný druh kávy. A tak tu teď seděl s jediným punkovým motivem jeho života. Turek ho dělal jiným a v tom tak osamělým.

                Byl jedním z mnoha a i přes svoji kávovou zvláštnost nijak zvláštně nevystrkoval hlavu. A firma, která ho zaměstnávala, krachovala. Nebyla to žádná novina. Ve zpravodajských žurnálech firmy se informace o úpadku firmy provalila hned po přechodu firmy do červených čísel. Všichni věděli, že přijde chvíle, kdy to budou možná právě oni, kdo půjdou z kola ven. A stejně si té chvíle děsili, jako ničeho jiného. Přebyla i jejich paranoidní stavy o satelitech ve vesmíru. Dokonce zapomněli i na domnělé čipy v jejich zápěstích. Když půjdou oni z kola ven, z jejich skládačky jim vezmou jeden dílek. Už nebudou moci jezdit z bytu do práce, z práce do obchodu a z obchodu domů. Už si nebudou moci udělat turka po práci. Jejich život tak okamžitě ztratí svůj koloběh a zastaví se na mrtvém bodě.

                Seděl nad turkem, šesti náboji a pistolí ráže devět milimetrů. Seděl tak už skoro celou noc. Kafe bylo vystydlé a jeho začínal tlačit zadek a bolet záda. On však věděl, že musí ještě jednou zdvihnout hlavu a jít proti davu. Bylo pět hodin ráno, slunce nad městem začínalo vycházet a ulice se začaly probouzet. Ranní mlhy začaly zaplavovat město, aby za pár hodin ustoupily ostrému slunečnímu svitu. Dealeři drog začínali balit svoje nádobíčko a pakovali se domů. On si po dlouhém namáhavém sezení stoupl, vložil jeden náboj do zásobníku, zdvihl pistoli a prostřelil si hlavu.  

Je vlastní blog zbytečnost?

Nikoliv blogování obecně. Blogovat mě baví a i když jsem se v posledních pár měsících přesunul na Lidé, čtěte!, tak mám v hlavě pár myšlenek, které časem zveřejním. Jen na to zatím není čas.

Problém je právě v tom přesunu. Když chci napsat něco na téma hudby, napíšu journal na last.fm. Pokud chci napsat něco o knihách a čtenářství, stejně dobře mi poslouží GoodReads a BookFan. Něco osobního? Využiji poznámky na Facebooku, kde si můžu nastavit i možnosti sdílení. Na kratší myšlenky tu mám pak Twitter, v jádru mající právě sloužit k mikroblogování.

Ostatně, čtenářům svých článků se v případě klasického blogu nezavděčíte nikdo stoprocentně. Ten má rád to, a ten zase ono. A přiznejme si to, jeden špatně pochopený článek - a to nejen v té úvahové formě, ale především ve formě špatné cílové skupiny - vám může čtenáře nenávratně odehnat.

Proč bych měl tedy živit vlastní blog, u kterého musím nahánět návštěvnost, aby moje plody vůbec někdo četl, případně i platit doménu? Sám si nedokážu odpovědět. Snad nějaká nevysvětlitelná grafomanská anomálie, či nahánění ega, kdy má blog sloužit jako vlastní vizitka a propagace. (Jako webová vizitka se však může úspěšně použít flavors.me nebo about.me. Obě dvě služby podporují vlastní domény.)

Jsem líný myslet, nebudu tu tedy hledat řešení a domněnky, proč tomu tak je. Snad lidi o “blogovacích” službách sociálních sítí nevědí a proto blogují na svých vlastních bložíncích. Možná, a to je pravděpodobnější, neví o samotných sociálních sítích. A jak je to s vámi? Blogujete klasicky nebo své výplody sdělujete přímo cílové skupině?