Do srdce temnoty

Monotónní zvuk ve mě budí hrůzu a zároveň očekávání něčeho nového. Jak to bude vypadat dnes? Budu odcházet spokojený, vyděšený nebo rozčarovaný? Stejně tak jako vždy přichází stín. Někdy na sebe bere podobu slunce, někdy je černější než sama noc. Pocity děsu se mísí s pocity zoufalství, kterými na mě uměle působí. Nikdy nevypadá přirozeně. Několikaletá zkušenost s tímto místem ve mě budí nejistotu budoucího.

Do nosu mě udeří pronikavá vůně. Takhle voní přetvářka. Podle tónu, se kterým se mnou místnost mluví dokáži určit, zda odejdu spokojený nebo ne. Tři stejně velká okna ve mě evokují zdánlivou svobodu, která však končí nárazem na ušpiněná skla a nemoderní záclony. Bývá tu zima. Zima, která udržuje moji bystrost v pozoru. Neunikne mi tak jediná přínosná informace, kterou mi místnost řekne. Půdorys místnosti připomíná kasu, nedobytný trezor, naplněný štěstím i běsem.

Nejsem v tom sám. Spolu se mnou je tu vždy různý počet spolubydlících. Všichni se známe. Každý na každého něco ví. Máme svá tajemství. Právě oni se stali mým pohonem. Bojují po mém boku proti stínu mnoha tváří mluvícím jazyky mnoha chutí. Většinou chutná sladce, za cukrovým patosem občas však proudí splašky. Je jen na vás, jak dlouho chcete ochutnávat.  

Hodina končí za čtyřicet pět minut. Monotónní zvuk nyní nebudí hrůzu. Vysvobozuje.

Text vzniklý jako slohová práce na téma Do srdce temnoty - místo, které mě přitahuje a zároveň děsí (slohový útvar - líčení). Celá práce je pojata alegoricky a od původního tématu se, přiznávám, možná odchýlil trochu více, než jsem původně očekával a chtěl. Realitu však nezměníš.