Dva kratší texty vzniklé za účelem školní přípravy. Mám potřebu tyhle věci publikovat. Stejně to tu nikdo nečte, tak co bych nemohl.
Muž, který se nelíbil
(děkuji Vám, Karle Čapku, mohu Vám tak říkat?)
Na tuhle práci jsem moc starý, pomyslel si a nastoupil do policejního auta a sešlápl plyn, jako by
chtěl ujet pernému policejnímu dni.
Ráno se vzbudil a den byl protkaný jemnými nitkami slunečních paprsků. Přesto, že nebylo
ještě ani šest, už bylo téměř dvacet stupňů. Meteorologové oznamovaly lámání teplotních
rekordů a on jim výjimečně věřil. Osprchoval se, uvařil si kávu a odešel do práce.
Věděl, co ho v práci čeká. Naštvaný šéf, přejetá stopařka, opuštěný automobil. Záhada
posledních dní. Už několik dní nevěděli, jak s případem hnout. Vše nasvědčovalo tomu, že
případ se stane dalším z pomníčků, neslavných vizitek kriminálních vyšetřovatelů, jinými slovy
se odloží a nejspíše nikdy nevyřeší. Včera se ale objevil nový svědek. On sám ho překřtil jako
muže, který se nelíbil. Měl v očích něco zvláštního. Při výpovědi uvedl, že viděl vraždu na
vlastní oči. Pachatel přejel stopařku, prorazil svodidla, sjel ze silnice, vystoupil z doutnajícího
vozu a utekl. Naneštěstí se vše událo za hustého deště, stopy byly tedy zakryté během několika
minut.
Snad intuice, tušení nebo pouhá náhoda zavedla inspektora do výslechové místnosti. Zůstala
tu po něm sklenice s vodou. Vzal ji do laboratoře a sejmul DNA slin. Porovnal s DNA pachatele.
Shoda. Muž, který se nelíbil, k tomu měl důvod.
Události vzaly rychlý spád. Policejní výjezd. Sirény. Rozčilené bušení na domovní dveře.
Otevřel rozespalý muž. Vrchní vyšetřovatel na něj zprudka udeřil. “Vrah jste vy,” oznámil mu
s ledovým klidem. “Snad abychom se na to posadili, konstáble,” v klidu odvětil usvědčený
vrah. “Nemohl jsem s tím dál žít,” smutně oznámil, “neměl jsem odvahu se ale přihlásit. Musel
jsem vám dát nějaké vodítko.” Nalil si sklenici vína. “Kolik mi to hodí, inspektore?” “Jste hlupák,
kdybyste se přiznal, dostal byste nanejvýš sedm let. Možná šest.” Oba se smutně usmáli a
chvíli slepě civěli do země. Ticho přerušil vrah: “Tak snad abychom šli, ne?”
 |
| zdroj: http://privatedetective.vn |
Obyčejná vražda
Policejní sirény kvílely nad jejich hlavami. Oni se slepě řítili k nehodě. Měla to být obyčejná
nehoda. Nechal jsem si doma brýle. Je blbost jet na místo činu, kde máte hledat sebemenší
stopy, když nemáte brýle.
“Emi, mohl by ses podívat na tohle?” přitočil se ke mně jeden z mladších spolupracovníků. E-M-I. Pro ty, co mě neznáte. Jmenuji se Eman. Vážně. Nemůžu za to, ale jméno jsem si nevybral.
Snad infantilnost mojí matky, která mě porodila prakticky za pochodu při divadelním představení
Čekání na Godota. Což vlastně tak trochu zobrazuje můj dosavadní život. Čekám, nevím na co.
Ale o tom jsem vám říkat nechtěl.
Nehoda. Obyčejná nehoda. Zraněná žena. Nebo ne? Možná nehoda není zase tak moc
obyčejná. V autě jako by něco chybělo. Volant. Chybí volant. Jako první mi v mysli vytane obraz
připoutané ženy v bezvědomí jedoucí v neovladatelném autě. Proč auto nemá volant?
Statistika ukazuje, že ve třech čtvrtinách vražd žen je vrahem manžel. Prošetříme manžela.
Hraju zlého poldu. Užívám si roli. Sklenka s vodou se s řinčením rozbíjí o skleněnou stěnu
výslechové místnosti. Přiznává se. Zahýbala mu. Nedokázal se smířit s pocitem, že mu už
nepatří.
Možná to nakonec nebyla obyčejná nehoda. Rozhodně jste se ale vy všichni stali svědky
obyčejné vraždy.
Hodiny na radniční věži odbíjí druhou. Brýle jsem našel v kastlíku auta. Můj svět se rázem
zostřuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat