Přišel
domů a uvařil si kávu. Posadil se ke stolu a začal čistit svoji bezchybnou
pistoli ráže devět milimetrů. Přesně si vzpomínal, kde ji sehnal. Bylo to před
sedmi lety a on se prostě cítil paranoidní. Ne, že by ty stavy přešly. Spíše si
na ně zvykl a nevěnoval jim pozornost. Každého někdo sleduje. Po každém někdo
jde. Je zbytečné se kvůli tomu nějak vzrušovat. Věděl, že i on má svého ducha a
už ho nezajímalo, jestli jsou to marťani, vláda Spojených států nebo jeho
domovník. Vždyť i tihle všichni mají svého ducha.
Pistoli
čistil poctivě několik minut. Poté si začal prohlížet šest vedle sebe
vyskládaných nábojů. Vlastně to byli jediné náboje, které kdy měl. Nikdy
z pistole nevystřelil a dnes večer mělo tak být jeho poprvé. Nechtěl
zklamat. Chtěl být přesný. Měl trochu strach z toho, že selže a zklame tak
sám sebe. Byly to nablýskané náboje měděné barvy. Klasické náboje. Žádná
upilovaná špička či křížek na hrotu, aby po projetí kulky tkání na zádech byla
díra jako vrata. Klasické náboje, které se dají sehnat v běžném obchodě
s loveckými potřebami.
Pomyslil
si, že tyto náboje jsou vlastně obrazem jeho života. On sám byl běžný tuctový
člověk se svými paranoidními problémy. Měl svého terapeuta, svůj oblek a svoji
práci. Stejně tak měl svoji lednici, svůj počítač a svoji e-mailovou schránku. Před
svým bytem měl svoje auto. V něm měl svoje cigarety a svoji GPS navigaci,
pro případ, že by jel někam jinam, než za město. Vlastně ji nikdy nevyužil,
nikdy nevytáhl zadek z tohohle města. Nikdy nestiskl tlačítko Zapnout na
spodní straně černé krabičky. Jeho život byla cesta z bytu do práce,
z práce do obchodu a z obchodu domů. Na to nepotřeboval navigaci,
malé dítě zvládne složitější trasu.
V naleštěných
nábojích viděl svůj rozmazaný obraz. Jeden vzal do ruky a vidina jeho obličeje
se rozplizla do tmavé skvrny. Měl černé kudrnaté vlasy, tmavé obočí a pronikavý
pohled. Na obličeji se snažil poměrně úspěšně udržovat dvou až třídenní
strniště. V jeho nose se vyjímal jeden miniaturní důlek menší než piha.
Připomínal mu jeho střední školu, kdy si nechal propíchnout nos. Nebyl to
zrovna příjemný zážitek, ale on se díky němu držel nohama na zemi. Už nikdy od
té doby nechtěl jít proti davu. Deset dní se zimnicí a v horečkách mu bylo
dostatečným ponaučením. Od té doby radši sklonil hlavu a šel si svou cestou. Už
se ani nesnažil myslet si své. Byl jedním z mnoha.
Snad
právě proto, že byl jedním z mnoha, tu teď seděl u stolu nad kávou, na níž
se mezitím začala tvořit hnědočerná pěna. Pil turka. Nesnášel jiné druhy káv a
miloval, když si mohl sednout a udělat si dvojitého turka. Právě teď si
uvědomil, že to byla pravděpodobně jediná věc, která ho dělala jiným. Neznal
nikoho ve svém okolí, kdo by pil podobný druh kávy. A tak tu teď seděl
s jediným punkovým motivem jeho života. Turek ho dělal jiným a v tom tak
osamělým.
Byl
jedním z mnoha a i přes svoji kávovou zvláštnost nijak zvláštně
nevystrkoval hlavu. A firma, která ho zaměstnávala, krachovala. Nebyla to žádná
novina. Ve zpravodajských žurnálech firmy se informace o úpadku firmy provalila
hned po přechodu firmy do červených čísel. Všichni věděli, že přijde chvíle,
kdy to budou možná právě oni, kdo půjdou z kola ven. A stejně si té chvíle
děsili, jako ničeho jiného. Přebyla i jejich paranoidní stavy o satelitech ve
vesmíru. Dokonce zapomněli i na domnělé čipy v jejich zápěstích. Když
půjdou oni z kola ven, z jejich skládačky jim vezmou jeden dílek. Už
nebudou moci jezdit z bytu do práce, z práce do obchodu a
z obchodu domů. Už si nebudou moci udělat turka po práci. Jejich život tak
okamžitě ztratí svůj koloběh a zastaví se na mrtvém bodě.
Seděl
nad turkem, šesti náboji a pistolí ráže devět milimetrů. Seděl tak už skoro
celou noc. Kafe bylo vystydlé a jeho začínal tlačit zadek a bolet záda. On však
věděl, že musí ještě jednou zdvihnout hlavu a jít proti davu. Bylo pět hodin
ráno, slunce nad městem začínalo vycházet a ulice se začaly probouzet. Ranní
mlhy začaly zaplavovat město, aby za pár hodin ustoupily ostrému slunečnímu
svitu. Dealeři drog začínali balit svoje nádobíčko a pakovali se domů. On si po
dlouhém namáhavém sezení stoupl, vložil jeden náboj do zásobníku, zdvihl
pistoli a prostřelil si hlavu.
Žádné komentáře:
Okomentovat